Chci vám vyprávět svůj příběh, příběh o lásce, o lásce v mém dosavadním životě. Jmenuji se Lidie Monroe. Jsem neobyčejně nadaná v sebepoškozování, ponižování a ztrapňování sama sebe. Mnozí nebo spíš moje rodina mi vyčítají moji nelásku a nesnášenlivost k sebe samé. Nevyčítám jim to, že mi chtějí pomoci a poradit mi co dělám špatně, ale vadí mi to, že mě nevezmou mezi sebe takovou jakou jsem. Neuvědomují si, že nesnáším sebe samu, ale zato miluji všechny ostatní kolem sebe, mou rodinu, mé nejlepší kamarády, mé psy a svého vysněného kluka. Prostě a jednoduše neví co cítím, co ve mě je. Ta skrytá a neopětovaná láska se v mé duši a těle shromažďuje a boptná až jednoho dne se promění v slzy lásky, touhu to všem říct, zařvat MILUJI VÁS a někoho vášnivě obejmou a plakat mu na rameni tak dlouho, dokud se nerozpadnu v suchý prach složený jen z lásky k bližnímu svému. Někdy se však stane, že už nevydržím ten nápor a sílu lásky a nervově se zhroutím do úplné deprese. Na těchto depresích je nejhoší to sebepoškozování. Nejvíce si ublížím, když si ze smutku jdu depilovat nohy, to je pro mě ta největší bolest. Samozřejmě můj život by nefungoval bez ztrapňování, božíčku moje tapasy jsou neuvěřitelné. Radši vám je ani neřeknu. Vždy když si na ně vzpomenu, je mi těžko.
Však říkám si vduchu MILUJI VÁS.
