Idiot

Bojím se

Zavibruje mi mobil s novým upozorněním na fb, žádost o přátelství. Hned jak si to zobrazím a vidím to jméno, všechno z minulosti se vrátí a já slyším jak se mi sype srdce. Ne.. Není to on. Nemůže být. Jeho jméno si čtu pořád dokola a bez přemýšlení mu to příjmu. Píše mi. Do háje. Už z toho nevycouvám.

#Ahoj#

#Ahoj, známe se?# ptám se, jasně, že se známe...

#Ne neznáme, ale můžeme se poznat ;)# aha.. Ok..

#Ehm, dobře..# napíšu mu a pak jen odpovídám na jeho stupidní otázky. Nakonec se vymluvím a jdu pryč.

,,Mamí! Můžeš na slovíčko?"

,,Ano zlato?"

,,Vrátil se.. Je tady a psal mi, nepamatuje si." řeknu rozklepaným hlasem.

,,Už mu neodpovídej. Není to dobrý nápad. Nemyslím si, že by si s ním měla trávit čas." řekne a obejme mě, já jenom přitákám na souhlas a odeberu se do pokoje.

Záběr do minulosti:

,,Zítra jdeme zase?" ptám se svého nejlepšího kamaráda.

,,Méďo.. Jako každý den ve tři ano?"

,,Dobře." řeknu a jsem vůči němu zaujatá. Takhle to chodilo každý den. Pořád spolu venku a všechno jsme si říkali. Jednoho dne prostě odjel. Bez jediného slova. Byl pryč... Jako by se pod ním slehla zem...

Brečela jsem. Celý rok jsem si psala do kalendáře čárky. Ubližovala si. Chodila na místa, kde jsme se potkávali. Ale bylo to k ničemu, nevrátil se. Získala jsem pár nemocí, kvůli sebepoškozování. Za rok a půl mě tohle všechno přešlo. Ale nemoci zůstaly.

Zpátky v nynější době:

Nemohla jsem přestat myslet na jeho slova.

,,JSEM TADY PRO TEBE A NIKDY TĚ NEOPUSTÍM." pořád jsem si přehrávala jeho sladký hlas v hlavě. Byla jsem zamilovaná. Neskutečně moc a věděla jsem, že jestli zůstaneme v kontaktu, budu mu to muset říct.

Uběhlo pár dní kdy bylo všechno v pohodě a neozval se...

#Myslím, že by jsme mohli zajít ven, co?;)#

#Já si nemyslím, že je to dobrý nápad#
#Proč by nebyl?:(#

#Já nechci, ani nwm kolik ti je let..# podle výpočtů by mu mělo být 22..

#22 a tobě?# co říkám..

#19.. Musím jít.#

S tímhle jsem vypla fb a vypadla na vzduch... Šla jsem se projít na ,,naše" bývalé místo něco mě tam pořád tahalo, procházela jsem lesem a všechny vzpomínky se mi vracely.. Došla jsem na ono místo, rychle jsem ze sebe strhla oblečení a skočila do vody. Pořád jsem slyšela jeho smích, jako kdyby stál nademnou a zároveň se smál semnou.. Vyplavala jsem nad hladinu a hned mi bylo jasné, že budu muset vylést za hooodně dlouho. Seděl tam.. Byl to on, jeho smích bych poznala na kilometry daleko. Seděl tam a hrál si s malým chlapečkem. Ten chlapeček mu byl neskutečně podobný.. On má dítě..? Blbost, je mu přece 22 ne? Určitě je to bratr uklidňovalo mě podvědomí... Ale zpoza stromu vylezla štíhlá, mladá brunetka menšího vzrůstu. Takže má syna. Mohlo mi to dojít. Byla jsem tak zabraná do svojich myšlenek, že jsem si ani nevšimla jeho pohledu upřeného na mě. Chvilinku jsem se mu dívala do jeho úžasných modrých očí. Rychle se postavil, zkameněl mu výraz. Potopila jsem a plavala dál ani nevím kam, ale prostě daleko, daleko od něho...