Cítíš to?
Ten spalující žár v hrudi. Při každém nádechu a výdechu. Tu obrovskou pekelnou propast v hrudníku, kde dřív tepalo srdce. Živé, měkké a sladké srdce, do kterého jsi nemilosrdeně zaryl své dlouhé drápy a vyrval jej ven. Drtil si ho. Trhal jsi ho na kusy. A já ti byla bezmezně oddaná. Zaslepená tvou krásou.
Cítíš to?
Ten nesnesitelný buben v hlavě. Toky hlasitých myšlenek, křičící o osvobození. Představy a vzpomínky tlačící na lebku, která pod jejich náporem praská a rozpadá se. Všechny vzpomínky na tebe jsou jak nůž. Nůž zařezávající se do plic.
Cítíš to?
Vařící se svaly v těle. Dlouhé stopy po tvých dotycích plápolají a spalují každičkou část mého těla. Tvůj dopadající dech na zátylek mého krku zpřetrhává všechny nervy a šlachy, které mě drží po hromadě. A já padám. Do propasti. Temné vlhké kopky. Kácím se k zemi jako čerstvě podřezaný strom.
Vidíš to?
Moje kruhy pod očima. Vpadlé tváře. A to jenom kvůli tobě. Jenom kvůli tomu, že jsi mě opustil, vypadám jako bych pomalu umírala, ale paradoxem je, že já už dávno zemřela. Ve chvíli, kdy jsem to slyšela. Slyšela ty slova, která se mi hluboce zavrtala do těla a zuby nehty se drží za moje kosti, když se je snažím dostat ven. Když se na ně snažím zapomenout, tak pod jejich nekonečným vzdorem moje kosti praskají.
