You killed them. (JBFF)

16. Únava

Znáte takový ten pocit, kdy se chcete propadnout hluboko do země a dělat, že neexistujete a nikdy jste neexistovaly? Tak jsem si dneska připadala. Chtěla jsem dělat, že se mezi mnou a Bradem nic nestalo. Že je všechno v pořádku. Už od rána, když jsem se vzbudila, se mi žaludek sám převracel. Najednou, jako by mi všechno došlo. Jako by na mě dolehla všechna lítost mých činů. Seděla jsem na posteli a tupě jsem zírala před sebe. Na stolku vedle mojí velké postele už několik dlouhých minut vyřvával můj budík na mobilu. Jako by v mojí hlavě bylo obrovské a nevyplnitelné prázdno. Pootočila jsem hlavu a podívala se na mobil. Konečně po několika dlouhých minutách jsem se po něm natáhla a přejetím po display jsem všechen ten ruch vypnula. S velkou námahou jsem se vyhoupla na nohy a došla jsem do svojí koupelny. Opřela jsem se rukama o umyvadlo a shlédla k zrcadlu. Podívala jsem se na sebe. Připadalo mi, jako bych to ani já nebyla. Nikde jsem neviděla tu sebejistou a arogantní holku. Jako by se všechno tohle vypařilo a já se několikanásobně zmenšila. Vytvořila jsem na tváři neznatelný falešný úsměv a vodou si opláchla obličej, abych ho mohla následně nalíčit. Na svojí tváři jsem si udělala už svojí make up rutinu a v šatně jsem si vzala první, co mě napadlo. Bílé džíny s dírama na kolenou, černé volnější tričko s krátkým rukávem, které bylo pánské. Bylo Willovo. Další věc, které jsem se nedokázala zbavit. Sice jsem ho vnitřně nenáviděla, ale nějaká moje malé část na něm byla stále závislá a nedokázala se zbavit i jednoho hloupého trička. Zatažené počasí, které venku panovalo mě ještě donutilo, abych si pro jistotu do pasu zavázala obyčejnou kostkovanou košili. Celá jsem se rychle prohlédla v zrcadle. Znovu jsem nasadila můj fake úsměv a vyšla jsem z pokoje. Opatrně jsem scházela schody a doufala jsem, že Brad tu nikde nebude. Bohužel při mém vstupu do kuchyně jsem ho ihned spatřila sedět u stolu, jak popíjel svoji každodenní ranní kávu. Zůstala jsem zamrzle stát ve dveřích. Nejdříve si mě nevšiml, ale po krátké chvíli ke mně zvedl svůj pohled. Nastal krátký oční kontakt, který jsem vnitřně nezvládala. Musela jsem oči sklopit k zemi. Jako by fo mě jeho krátký pohled zabodával tisíce ostrých jehel. Konečně jsem dokázala dát svoje nohy do pohybu. Ze skříně jsem neohrabaně vzala sklenici, do které jsem napustila čistou vodu. Ani jsem pořádně nezaznamenala Justinův příchod. Se sklenicí v ruce jsem tupě koukala na dveře přede mnou. Viděla jsem jak se spolu o něčem baví, ale nedokázala jsem zaslechnout o čem. Jako by moje uši přestaly pracovat. Jako bych byla něčím omámená. Čekala jsem na to, jak se každou chvíli moje oči zavřou a já dopadnu na tvrdou studenou zem. Škubla jsem sebou, když Justin před mýma očima luskl prsty. Jeho gesto, jako by mě probudilo. Zvedla jsem k němu pohled a uvědomila jsem si, že mě oba se zájmem pozorují. "Ehm, co?" Dostala jsem z velkou námahou ze sebe. Oba si věnovaly krátký, ale zvláštní, pohled. "Říkal jsem, že zatím zajdu do garáže pro auto, takže se připrav." Zopakoval svou větu. "Jo," vypustila jsem potichu "připravit se." zopakovala jsem ještě potišeji sama pro sebe, abych se v tom mohla utvrdit. Sledovala jsem už pouze jeho vzdalující se záda. Vypila jsem poslední doušek vody ze sklenice a následně ji odložila zpátky na linku. Znovu jsem svoji hlavu sklopila k zemi a dala jsem svoje nohy do pohybu. Ale ihned jsem uprostřed místnosti musela znovu zamrznout, když na mě poprvé za těch pár dlouhých dní promluvil. "Měla by jsi něco sníst." Jeho starostlivost mě něčím zahřála u srdce, ale když jsem si znovu uvědomila, proč je všechno poslední dobou mezi námi takové, znovu jako by mi srdce zamrzlo. "Ne," Řekla jsem sebejistě "nemám hlad." dokončila jsem svojí větu už ze zvednutou hlavou, kterou jsem ale měla otočenou ke dveřím. "Fajn," Promluvil beze zájmu. "A Katherine?" Konečně jsem se k němu otočila a podívala se na něj. V jeho očích jsem viděla plamínky lítosti a obav zároveň. Povytáhla jsem obočí v otázce, abych nemusela mluvit. Můj hlas by se zlomil v půlce věty, cítila jsem to. Místo odpovědi mi do ruky podal nějakou kartičku, vizitku. Po přečtení mi došlo, že se jedná o další psycholožku. Silně jsem k sobě přitiskla víčka a rty sevřela do úzké linky. "Dneska ve tři tě tam očekává. Znám ji, studovala stejnou vejšku, akorát pochopitelně s jiným oborem."