Až na dno

2.

Ráno mě probudil zvuk budíku. Zamáčkla jsem ho a vstala z postele. Rovnou jsem si šla vyčistit zuby. Ráno nesnídám. Nemám ráda jídlo, jím jen když musím a když mám těžké období, nejím vůbec. Rodiče už byli v práci. Jsou v práci od rána do večera, tudíž se s nimi moc nevidím, nebo mě spíš ani nechtějí vidět. Nenávidí mě od smrti mé sestry. Ona byla vždy takové to hodné dítě a já to špatné. Ji měli rádi, mě moc ne, ale od její smrti mě nenávidí.
  Se sestrou jsme si hrály na prolézačkách, ale najednou zakopla, spadla a uhodila se do hlavy. Celou její smrt svedli na mě, že jsem ji prý strčila dolů. Její smrt mě hrozně zasáhla. Nevadilo mi, že jí rodiče měli raději a že jí kupovali lepší hračky než mně. Měla jsem ji ráda a ona měla ráda mě. Nikdy nezapomenu na její veselý smích.
  Když jsem si vyčistila zuby, šla jsem se obléknout. Nemám žádné bůhví jak nádherné oblečení, většinou mi rodiče koupí něco v sekáči a říkají, ať jsem spokojená za to, co mám, že bych na tom mohla být o dost hůře.
Vzala jsem si tedy staré tričko a oprané džíny po tátovi. Musím na nich mít dva pásky, aby mi nespadly. Pak jsem hodila svoji školní tašku na záda a vyšla směrem ke škole.

Když jsem došla ke škole, už mě ostatní uvítali posměšky, které byly na denním pořádku.
,,Co ty boty, Brownová, to jsi právě přišla ze statku?"
,,Nechtěla by ses seznámit s mym dědou? I ten má lepší styl než ty!"
,,Hele, tahle hnuska sem furt ještě chodí, tak co to s tebou je, Brownová, kdy už konečně vypadneš?"
Moc dobře věděli, že si ubližuji, ale to jim dalo ještě větší sílu. Nejhorší na tom bylo, že mezi nimi byl i Patrik. Kluk, kterého jsem milovala již od prvního dne na této škole. Trochu jsme se spolu i bavili, ale pak se přidal k Milesovi a jeho partě, nejzákeřnějším parchantům na škole. Milesova zábava je mlátit nevinné prvňáčky a Patrik a ostatní ho v tom podporují.
Snažila jsem se kolem všech projít co nejrychleji, ale když jsem došla do třídy, už na mě čekal jeden z oblíbených "žertíků" mých spolužáků. Když jsem dosedla na židli, pocítila jsem píchavou bolest. ,,Ale ne!" povzdychla jsem si. Všichni propukli v bouřlivý smích a já běžela na záchod. Na židli mi připevnili napínací špendlíky, což byl jejich oblíbený kousek. Zase jsem ji měla s sebou, stejně jako vždy. Poté, co jsem si vytáhla zbylé špendlíky, jsem si vyhrnula rukáv a vzala do ruky žiletku. Ten pocit, kdy nahradíte psychickou bolest za fyzickou, je nepopsatelný. Najednou se cítíte odlehčení od všech problémů a trápení.
Potom, co jsem si ránu vysušila kapesníkem, jsem zamířila zpátky do učebny. Hodina začala před třemi minutami.
,,Brownová, zase pozdě? Tak, jakou báchorku si vymyslíte tentokrát?" Ostatní ze třídy si na mě ukazovali a něco si šeptali.
,,Omlouvám se paní učitelko, ujel mi autobus." zalhala jsem.
,,Tak to vám takhle autobus asi ujíždí každý druhý den, příště vám už opravdu napíšu neomluvenou hodinu!" odsekla. ,,A posaďte se už!"
Ani učitelky mě neměly rády, když mohly, tak se mi vyhýbaly. Ve škole jsme neměli uniformy a učitelky hodně soudily podle oblékání a vzhledu, takže jsem u nich nebyla moc populární.
Potom, když skončily všechny vyučovací hodiny, se šlo na oběd. Já jsem se rozhodla jít domů. Po cestě jsem se minula z Patrikem. Hodil na mě pohled, ze kterého jsem nedokázala nic vyčíst. Nikdy jsem s ním neprohodila slovo. Ale přesto na něj nikdy nepřestávám myslet.

Jenom bych chtěla napsat, že s ničím takovým zkušenosti nemám, popisuju to tak, jak si myslim, že to je, tak se omlouvám, jestli je to nějak hodně špatný, snad se to dá číst:)