Možná vedlejším účinkem je láska, před použitím se poraďte se svým čarodějem

Dobré ráno!

Mladá světlovlasý král přestal dýchat a jeho věrný sluha, rádce, čaroděj a přítel nevěděl, co má udělat. Byl v koncích. Nedokázal si již představit svůj život bez svého přítele a pána. Byla tu jen jedna možnost. Vdechnout králi opět život pomocí kouzla. To však obnášelo mnohé. Vtisknout někomu život znamená dát mu kus sebe sama a stanout se z části jednou bytostí. Pro mladého čaroděje však nebyla hranice, kterou by pro svého přítele nepřekročil, stejně už takto byli celkem, jen každý jednou stranou téže mince. Jen kdyby nebyla ta malá možnost, že se při takovém úkonu prozradí, neváhal by.

Nebylo však na výběr, a tak nakonec mladý čaroděj uchopil do rukou pánovu hlavu, nadechl se, zašeptal čarovnou formuli, jeho oči zlatě zaplály a položil své růžové rty na jeho. Chvíli se nic nedělo, ale potom se kolem dvou mužů roztančila třpytivá zlatavá záře, mlha, která je oba skryla. Králova hruď se objet zvedla v nádechu a král přijal přítelův polibek.

Mladý čaroděj zaklepal na dřevěné dveře z masivu a pak s obavami vstoupil do komnaty. Ta byla bohatě a krásně zařízená, jak se na takovou královskou komnatu slušelo a patřilo. Uprostřed byl středně velký dřevěný stůl s jen několika dřevěnými masitými židlemi se železnými kuličkami ozdůbky po stranách, každé židle a také uměla rudé polstrování. Ve stejném stylu bylo i několik skříní a truhla též z masivu, krásná řezbářská práce a přímo naproti dveřím se nacházelo okno, které bylo zakryto rudým závěsem, aby nepouštělo do místnost tolik měsíčního svitu přímo na postel s nebesy, která stála hned vedle a na niž podřimoval král. Jenže už nebyla noc, ale světlo a král musel stávat.

Merlin přešel místnost až k oknu a prudce odtáhl rudé zlatem vyšívané závěsy. Artuš se se zamručením otočil na druhý bok blíž k Merlinovi. Mladý sluha přicupital po špičkách ke svému pánovi a naklonil se nad ním přemítaje, jestli mu nemá provokativně zařvat do ucha. Věděl moc dobře, jak měl Artuš jemné spaní, jako bojovník si nemohl dovolit spát moc tvrdě, protože pak by bylo tak jednoduché ho přepadnout a ve spánku zabít. Představa, Artuše jak vylítne na nohy a zběsile a rozrušeně se začne rozhlížet kolem, byla pro Merlina velmi lákavá, než však stačil se pořádně nadechnout a zakřičet, Artuš zpod peřiny vytáhl ruku a chytil ho za lem tuniky.

„Svlékni se," šeptem vybídl Merlina ze spánku, a když to říkal, jeho jinak bledý obličej dostal mírně narůžovělý odstín. Merlin překvapeně zamrkal a na chvíli zauvažoval, o čem se tak Artuš může zdát, že by o Gwen?

Kdyby Merlin jen tušil, co se Artušovi zdálo, nebo alespoň komu tento rozkaz byl adresován, jistě by se to pokusil ignorovat a rozhodně by ho nenapadla taková šílenost, jako to vztáhnout na sebe a drze si z toho vystřelit. Naneštěstí pro Merlina se mu pravda měla zjevit ve své drtivé a odzbrojující nahotě za pár vteřin. „Je mi líto sir, ale obávám se, že by to nebylo moc vhodné."

„Ale snad se přede mnou nestydíš. Opovaž se! No ta, víš, že je to dost ne-fér. Ty mě znáš, znáš jak moji duši, srdce, i každý centimetr mého těla, ale já tebe poznat nemohu! Tak nedělej bábovku a svlékni se! Chci se jen na to podívat."

„Ne," odmítl to rezolutně Merlin. „Je čas vstávat." Artuš se zamračil, jako by poznámku o vstávání nepochopil.

„Kdy se konečně stane, že uposlechneš alespoň jeden z mých rozkazů, Merline," Merlin ztuhl a ohromeně na Artuše vykulil své průzračně modré oči. V hrdle mu náhle vyschlo a tentokrát to byl on, kdo zrudl až po uši. Došlo mu, že vše, co Artuš řekl, včetně onoho rozkazu skutečně bylo adresováno jemu. V tom případě byl jedině rád, že Artušovi neodpověděl jinak.