Možná vedlejším účinkem je láska, před použitím se poraďte se svým čarodějem

Krásná šenkýřka

Merlinovi „nový Artuš" naháněl husí kůži, ale byl tu ještě jeden dost dobrý důvod, proč se toho výletu obávat. Artuš věděl, že před ním Merlin něco tají, a že ho to trápí, a jak znal Artuše, nepustí se toho, dokud nedostane nějakou odpověď byť lživou. Jenže tentokrát se Merlin nemohl odvolat na strach o lidi v Kamelotu ani nic podobného, a kdyby Artuš zjistil jeho tajemství v tomhle jeho stavu, mohlo by ho to ranit ještě tisíckrát víc.

Merlin si nervózně poposedl v sedle a předstíral zaujetí okolní krajinou, přitom však po očku sledoval svého pána. Ten se zdál být vyrovnaný, uvolněný, spokojený a překvapivě tichý. Až moc tichý! Pomyslel si Merlin.

„To je nádhera! Sluníčko svítí, stromy šumí, tráva a hlína voní a ptáci řvou," pravil Merlin a Artuš se zamračil tuše, že za tím jeho prohlášením bude nějaká kulišárna. „A ty jsi zticha. Ne, víc než to, netyranizuješ mě, stal se zázrak, ololá!" začal se smát Merlin a popohnal svého koně.

„Taková drzost! Takhle se mluví s králem! To si vypiješ!" zakřičel uraženě Artuš a se smíchem a jal se Merlina dostihnout, aby ho mohl po zásluze „potrestat". Tak začal jejich závod. Merlin na před a Artuš v těsném závěsu za ním, křičící, že on je ten nejrychlejší jezdec v Kamelotu a že Merlin nemá tu nejmenší šanci. Uháněli krajinou, až vyjeli z lesa na luku. Ta byla porostlá vysokou travou a plevelem. Za jejich zády byl hluboký les, předními sráz, pod nímž tekla řeka, a výhled do otevřené krajiny, na dohled jakási chudší vesnička a široká pole. „Kdo bude ve vesnici první, vyhrává a ten druhý mu v krčmě platí," rozhodl král.

„Ale já nemám tolik peněz," zaprotestoval jeho sluha.

„Tak to by ses asi měl snažit?!" zazubil se jeho pán a Merlin mu jeho úsměv oplatil. Začal si říkat, že ten výlet není tak špatný. Artuš byl pořád Artuš, a kdo ví. Třeba obava z toho vedlejšího účinku kouzla byla zbytečná. Usuzovat takovou věc jen a pouze z toho, co Artuš řekl ze spánku, nebo že byl pro jednou na něho milý, to přeci nebylo nic směrodatného. Sny byly různé, a proč je člověk má bylo záhadou, stejně jako to, co znamenají. Sám Merlin ani nemohl popřít, že by se mu kdy nezdálo o Artušovi. Vlastně se mu o něm zdálo v jednom kuse. Vždy se však utěšoval tím, že s Artušem trávil až moc času.

Pokračovali tedy v závodě, který jak jinak než Merlin prohrál. Což nevěstilo nic dobrého, protože skutečně neměl čím to všechno zaplatit, a tak to stejně zaplatí Artuš. V duchu přemýšlel, co za jeho prohru bude jeho pán chtít. Snad ne kydání stájí, nebo čistění všech bot a brnění pro všechny rytíře Kamelotu.

Na to v jaké malé vesničce se to ocitli, bylo v krčmě docela narváno, ale jakmile je šenkýřka spatřila, hned se jich ujala a našla pro ně volná místa u stolu. Merlin nepochyboval, že jako pes vycítila závan šlechtických peněz, ale neodsuzoval jí za to, snažila se prostě uživit, to koneckonců dělá každý, kromě toho byla dost pohledná.

Dlouhé kudrnaté plavé vlasy jí spadaly do půli zad a bledá pokožka princezny jí kontrastovala s velkými plnými rudými rty a pronikavýma modrýma očima. Šaty jí obepínaly její štíhlé tělo přesně na oněch správných partiích a voněla po liliích. Merlina však zaujala naprosto něčím jiným a to tím, co pocítil, když se k němu s nevinným úsměvem naklonila. Měl dost zkušeností, aby si byl jist. Ta žena vládla magií. Proudila v ní, ne tolik, jako v něm, ale dost na to, aby mohla Artušovi ublížit jediným máchnutím ruky. Ne však každý čaroděj usiloval o Artušovu smrt a Merlin nehodlal žádného svého druha odsoudit k trestu smrti, jen protože představoval potencionální nebezpečí.

„Dobrá den, vítejte drazí v mém hostinci, copak si objednáte," šenkýřka se usmála a upřela na Merlina jeden ze svých nejsvůdnějších pohledů, jako by se ho snažila uhranout a jeho sluha úsměv opětoval. Artuš to sledoval a celý žaludek se mu obrátil naruby a měl pocit, jako by ho někdo právě probodl. Náhlý poryv emocí z ničeho nic, které si nedokázal vysvětlit ani interpretovat ho naprosto zaskočil. Nebylo to poprvé, co šenkýřka si mezi nimi by si vybrala Merlina než jeho, tenkrát to urazilo jeho pýchu, ale tohle bylo něco jiného. Teď mu vadilo... co mu vlastně vadilo? Artuš se zamračil, narovnal se a hlasitě si odkašlal, aby dal na vědomý svoji přítomnost a že ty dvě hrdličky ani zdaleka nejsou sami.