Victorie chodí na střední uměleckou školu, která je pro ni na prvním místě. To změní Nathan, když jí do perfektně uspořádaného života trochu toho chaosu.
Sedím opřená o opěradlo mé pohodlné židle. Mám zavřené oči a poslouchám písničky. Přemýšlím... ale ještě mě nic nenapadá. Jedna písnička končí a druhá začíná. Fade od Alana Waklera.
Po chvilce otevřu oči a dívám se na monitor. Sedím u počítače už od jedenácti a stále nejsem ani v půlce. Zaostřím na hodiny na zdi... 3 hodiny ráno. Znova zavřu oči a zaposlouchám se do melodie, ale stále mě nic nenapadá. Už nic nevnímám jen slyším hlas Jdi spát, doděláš to zítra. Já ale nemám čas. Rychle vstanu, až se mi zamotá hlava. Opřu se na chvíli o stůl a podívám se na prázdnou lahev od spritu. Zase se narovnám a potichu vyjdu z pokoje až do kuchyně. Vyndám z lednice limetky a udělám si mojito. Zapnu si televizi, abych se alespoň trochu probudila. Projždím programy, ale je to marné, protože v tuhle noční dobu nic pořádného nadávají. Vypnu znova televizi a dlouze usrknu ze sklenice. Vrátím se zpět do pokoje a zavřu za sebou dveře, které při zavírání trochu vrznou. Otočím a jdu ke stolu, ale po cestě zakopnu o plyšového králíka, a obsah sklenice vyleju na své tričko od pyžama a koberec ležící u postele. Rychle sklenici položím na stůl a ze skříně vytáhnu žlutou mikynu, kterou si obleču místo politého trička. Z koupelny přinesu hadr a pokusím se koberec vysušit. Když pak hadr uklízím znovu do koupelny, zadívám se na svůj odraz v zrcadle. Už trochu mastné, tmavé vlasy mi splihle visí a rámují mi obličej. Okolo šedivých očí se mi utvořily černé kruhy, měla bych už jít spát. Já to říkala celou dobu! Prohlásí výtězoslavně hlas v mé hlavě, usměju se a vracím se zpátky do pokoje. Seberu plyšového králíka, o kterého jsem předtím zakopla, a hodím ho na postel. Lehnu si a vezmu plyšové srdce, které jsem dostala od kamrádky k minulím narozeninám, stojí na něm sladkých šestnáct. Obejmu ho a silně si ho přitisknu k hrudi. Podívám se na obrazovku počítače, na které přes celý pokoj svítí nedodělaný projekt do školy, a letmo kouknu na hodiny na stěně.. Půl pátý. Štěstí že je víkend.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
*-*-*-*-*
Budík mi zazvonil v 10 hodin, rozmrzele jsem ho típla a šla jsem se dolů nasnídat. Mamka zrovna vařila oběd, tak jsem se pokusila potichu proplížit kolem ní, si jablko z mísy a zase pomalu zmizet. Když jsem už byla skoro u stolu, podlaha pode mnou zavrzala. Otočila se na mě a trošku s úlekem a následným hněvem spustila ,,Takže ses konečně probudila?! Snažila jsem se tě zbudit třikrát a ty stejně pořád spíš!!.." ,,Mami.." ,,K s nídani jsem dělala vafle, ale musela jsem je vyhodit, protože když Mr Thinx uviděl prázdné místo usmyslel si, že si tvé jídlo může vzít!" Podívala jsem se na černého kocoura, který se mi lýsal k nohám. Zničehonic přestal a podíval se na mě průzračně modrýma očima. Takže ty jsi mi snědl jídlo? v duchu jsem ho pokárala. Trochu zamhouřil a očima jakoby říkal Co s tím uděláš? Usmála jsem se a vzala ho do náručí. Patří mamce, ale má nás rád obě stejně a my zase něho. ,,Posloucháš mě vůbec?" mamka se na mě znovu otočila svýma přísnýma, hnědýma očima, které jsou jinak velmi laskavé a milé, pohledla na mě, až mě zamrazilo. ,,V kolik jsi šla včera spát?" sklonila jsem zrak, Mr Thinx spokojeně zavrněl. ,,Asi v půl pátý." Zvedla jsem zrak. Asi chtěla něco říct, ale já jsem hned pokračovala ,,Chtěla jsem dodělat ten projekt." Přísný pohled jí změknul, odhrnula si z čela hnědé vlasy a zase se odvratila k plotně. ,,Kdy ho máš odevzdat?" ,,Ve středu." Sedla jsem si ke stolu, stále jsem nepřestávala hladit kocoura v náruči. ,,Tori, víš co jsme si říkali o kocourovi u stolu?" Mr Thinx otevřel oči a tázavě se na mě podíval. Promiň ale pravidla jsou pravidla, pokusila jsem se mu v duchu vysvětlit. Nato seskočil z mého klína na podlahu, při dopadu trošku zavrávoral a odběhl pryč. Z misky jsem si vzala jablko, pro které jsem si do kuchyně přišla.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
*-*-*-*-*-*-*
Okolo jedné hodiny odpoledne jsem konečně projekt dodělala. Vešla jsem do kuchyně, abych si dala ještě zbytek pečeného kuřete, ktéré ještě zbylo z oběda. Na ledničce byl magnetem přicvaknutý vzkaz, který asi mamka načmárala na kus papíru nejspíš v rychlosti.
"Ahoj volali mi z práce že mám hned přijít. Nechtěla jsem tě rušit a tak jsem odešla v tichosti. Jestli budeš mít čas, tady máš nákupní seznam a běž nakoupit. Máma"
Seznam nebyl moc dlouhý. Šla jsem rychle do pokoje a oblékla jsem si mikynu. Mr thinx se rozhodl že zrovna v tuhle chvíli si chce hrát a tak jsem se ven musela dostávat přes neodbytnou kočku.
*-*-*-*-*
Než jsem vyšla z krámu, zkontrolovala jsem nejdřív, jestli jsem ještě něco nezapoměla. Předcházím tím chvíle, kdy si doma neustále opakuji, že jsem to mléko ještě před chvílí v té tašce měla. Venku poprchávalo a nevypadalo to, že by to mělo přestat. Navíc trošku foukal vítr, takže si člověk musel před obličejem držet ruku, jakoby chtěl zastínit otravné slunce, které mu nechce přestat svítit do očí. Poprchávání se změnilo deštík a tak jsem se snažila dostat co nejdřív někam, kde by bylo alespoň trochu sucho. Nedívala jsem se na cestu a do někoho jsem vrazila tak, až se celý obsah tašky s nákupem rozsypal do okruhu dvou metrů. Otočil se a ihned položil deštník na zem aby mi pomohl věci sesbírat. Oba jsme se naráz zvedli. Byl asi o dvacet centimetrů vyšší než já, tmavé, mokré vlasy se mu lepily na čelo. Podívala jsem se mu do světle zelených očí a všechno bylo jakoby někdo zastavil čas. Zvedl deštník ze země, usmál se a podíval se mi do očí. ,,Promiň neviděl jsem, opravdu jsem nechtěl." trošku mě to vytrhlo ze snění ,, Ne, Ne.. To já promiň měla jsem dávat pozor." Znovu se na mě usmál, až jsem musela sklopit zrak od těch úžasných očí. Nastalo to trapné ticho které je v mé přítomnosti zvykem. Deštík se změnil na o něco prudší déšť. ,,Nechceš se radši jít někam schovat před dešťem?" trochu nejistě se mě zeptal. Trošku mě to vyvedlo z míry. ,,Já, promiň už musím jít domů, dokud tolik neprší, nebydlím moc daleko." Než jsem se otočila, zahřmělo a přes déšť skoro nebylo vidět.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
*-*-*-*-*-*
Omlouvám se za tak "přesládlý" konec, nebojte takhle to nebude celou dobu :'D, doufám že se ale jinak příběh líbil a že ho budete chtít číst dál :).....
