Victorie chodí na střední uměleckou školu, která je pro ni na prvním místě. To změní Nathan, když jí do perfektně uspořádaného života trochu toho chaosu.
,,Tori co se stalo? Polovina vajec je rozbitá." Mamčin hlas mě vytrhl ze snění. ,,Já jsem cestou upadla, omlouvám." Pokusila jsem se vypadat provinile, ale upřímně mi to bylo zrovna v tuhle chvíli jedno. Mamka se otočila zase zpátky ke kuchyňské lince. ,,To nevadí, prostě z nich něco rychle uvařím." Brala rozbitá vajíčka jedno po druhém a začala je míchat v míse. Já se mezitím myšlenkami zase vrátila do těch dvou hodin které jsem strávila s tím klukem s užásnýma zelenýma očima.
*-*-*-*-*-*
Sedli jsme si do kavárny na rohu a oba si objednali milkshaky. ,,Jsem Nathan.." přerušil to trapné ticho jasným,ale klidným hlasem. Chtěla jsem mu říct svoje jméno, ale v krku jako bych měla zástěnu, kterou nedokáže prorazit žádný zvuk. Nastalo další trapné ticho, ze kterého jsem znervózněla ještě víc. Najednou se na mě usmál ,, a ty se jmenuješ?" Začaly se mi třást ruce. Nikdy jsem se s nikým nezačala bavit bez toho, že by jsme se předtím už potkali. ,,Victorie.. tak se jmenuju'' co jsem to právě řekla? ,,Ale můžeš mi říkat Tori." Dívala jsem se na ruce, které jsem měla složené v klíně. A znova nastalo ticho. To ale už netrvalo tak dlouho jako ta předešlá. ,, Ty toho asi moc neřekneš." Zase se na mě usmál. Jeho úsměv mě trochu uklidnil, ale stále jsem se jen zmohla na mírné zavrtění hlavou. Trochu se zasmál ,,Dobře, tak mluvit budu já." Na to jsem jen přikývla a on začal mluvit. Občas jsem se zasmála a po chvilce jsem začala mluvit taky. Asi po hodině přestalo pršet a tak jsme vyšli ven. Povídali jsme si, ještě když mě tři ulice doprovázel domů. Opravdu jsme si rozuměli, až mi bylo líto že už se s ním neuvidím. ,,Jaký máš číslo? " zeptal se. Znovu jsem znervózněla ,,Cože? " proboha. ,,Ptám se tě jestli bys mi nedala svý telefoní číslo." Zase se na mě usmál. Vyndala jsem propisku kterou u sebd nosím pořád a napsala mu své číslo na předloktí a to samé pak zopakoval i on. Vrátil mi propisku. ,,Zavolej mi až si zase budeš chtít povídat." Odešel a ani jednou se neotočil. Jedno mi bylo jasný. Tohlohle kluka už víckrát neuvidím. Trošku mě při téhle myšlence píchlo u srdce.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
*-*-*-*-*-*
Mamka zrovna začala dělat palačinky když u nás zazvonila Amber. Ve čtyři jsme měli jít do kina. Chtěli jsme jít dřív a kouknout se po nějakých obchodech. Pozvala jsem jí dovnitř, aby jsme si dali palačinky než půjdem. Jakmile Mr Thinx zpozoroval vcházet jí dovnitř, ihned se přihnal a začal se jí otírat o nohy a hlasitě příst. Amber se usmála a černého koucoura vzala do náruče. Slastně zavíral oči když ho začala hladi a ještě hlasitěji předl. Někdy se mi zdá že má Mr Thinx Amber radši než mě a mamku a je mi to popravdě trochu líto. ,,Ahoj Amber, dáš si s námi palačinky?" Zrovna otočila třetí palačinku, když jsme vešly. Otočila se na nás a rozzářila se. ,,No ne, ty máš nový účes? moc ti sluší, kde ses nechala ostříhat? a k.." ,,Ano Amber si s námi moc ráda ty palačinky dá." přerušila jsem jí. Mamka se dokáže někdy dost otravně ptát, takže se pak před jejím návalem otázek každý cítí hrozně malý. Sedli jsme si ke stolu a začali jíst.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
*-*-*-*-*-*
S Amber se znám už od první třídy, ale kamarádky jsme nebyli vždycky. Jakmile jsme se někde střetli, začali jsme si navzájem nadávat, dokud se to nezvrhlo k rvačce. Byli jsme na školním výletě v lese, když mi Amber šlápla na patu a zula mi botu. Naštvala jsem se na ni a když se poté znovu pokusila mi na patu šlápnout, dupla jsem jí na nohu. To zase naštvalo Amber. Když jsme pak dorazili na louku kde jsme si mohli hrát, Amber za mnou přišla a zbořila mi domeček, který jsem stavěla z klacíku válejících se všude okolo. Z hromádky, která dřív byla mým domečkem, vytáhla několik klacíku, které pak odnesla k okraji lesa, kde si hrála ona a pár dalších dětí. Ihned jsem běžela za ní a zničila domeček který vyrobila z klacíků, z mé hromádky. Začali jsme se prát a děti okolo běžely pro učitelku. Byla silnější než já, shodila mě na zem a napřahovala se že mi dá ránu. Podkopla jsem jí nohy, až spadla na zem. Nejspíš jí to hodně bolelo, ale ani jedna z nás nechtěla ukazovat té druhé slzy. Lapala po dechu který si vyrazila při pádu, já se metím zvedla a utekla do lesa. Za nedlouho mě Amber doběhla, jenže to už jsme byli daleko od ostatních a nevěděli jsme kudy jít. Koruny stromu se ohýbaly a v křovích něco šustělo. Dostala jsem strašný strach a rozbrečela jsem se. Amber si sedla vedle mě a začala brečet taky, protože se nedokázala zorientovat. Když jsme už dál brečet nemohli, začali jsme házet vinu jedna na druhou. Pak nás začalo nudit i tohle a tak jsme si začali povídat. Zjistili jsme že toho máme hodně společného a když nás našli byli jsme už kamarádky. Možná že přesně takhle to nebylo a že se mi paměť některé chvilky trochu zkreslila.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
*-*-*-*-*-*
,,Co to máš na ruce?" podívala se na mě Amber tázavě. ,,To je číslo? Na koho? Na nějakýho kluka?" zahihňala se. Podívala jsem se na svou ruku. Čísla na ní byla napsaná rychle, ale přečíst se dala. ,,No vlastně ano." odpověděla jsem jakoby nic, ale v hlavě sem si pořád opakovala Ať se ptá dál. Ať se na něj zeptá! Modré oči se jí údivem a nadšením rozzářily. Nezklamala. ,,Jaký je? Jak vypadá? Je hezkej? Je s ním sranda? Tak mluv dělej!!", usmála jsem se a spustila jsme. ,,Jmenuje se Nathan, včera jsem do něj omylem vrazila, ale pomohl mi a pak jsme šli spolu do kavárny a povidali si, teda on mluvil já většinu času jen poslouchala." vzpoměla jsem si na trapná ticha která přicházela když jsem měla mluvit a zrudla jsem. Amber si ničeho nevšimla a pobízela mě ať mluvím já. ,, Celou dobu byl zcela klidný a vydržel se mnou být." zahihňala se. ,,A jak vypadá?" podívala se na mě pohledem, jakým se dívá dítě, když mu někdo vypráví pohádku. ,,Má tmavé vlasy a přímo úžasné oči, jsou sytě zelené! A když udělá ten svůj roztomilý, trochu křivý usměv, udělají se mu ďolíčky!" Přestala jsem mluvit a vzpoměla si jak jeho oči přímo zářily a jak mě jeho úsměv zevnitř rozehřál. Amber vyskočila a jako málá holka začala volat ,,Tori má kluka! Tori má kluka!" Blonďaté vlasy které jsem jí vždycky záviděla vlály ve větru. Začali jsme obě poskakovat. Pak nás někdo okřikl aby jsme přestali ječet a tak jsme se opět posadily. Já se znovu podívala na svou ruku s číslem. Vzpoměla jsem si na to jak se při odchodu ani neotočil. Ne, Tori nemá kluka.
