Stone Mask

Kamenná Maska

Hluboká noc vše pohřbívá v sobě. Temnota pohlcuje okolí a příroda již nedávno utichla. Smrt rozdělila mnoho přátel i rodin, zničila bezpočet duší a srdcí. Žhavé oči prudce zčernaly a vrhly na Hvozd temný stín. Mnohé to změnilo. Změnilo směr mnoha osudů. Sněhové vločky se pomalu snášely ke zpustlé krajině. Jako slzy, jež padaly k zemi. Tiché vzlyky, jež nemohly být slyšet. Opravdová bolest přišla až nyní. Ne ve chvíli, kdy opustila svět živých. Ve chvíli, kdy přišla o svého syna a nástupce. Rodiče by neměli přežívat své děti. Třímala chladnou dlaň ve svých jemných a modlila se k němu. Však vrátit zpět osudovou chybu nemohla. I když se nemohla vrátit k němu a opravdu cítit dotek svého mrtvého syna, bohové jí dali možnost rozloučit se. Na chvíli. Zjevila se náhle. Jako duch, jež nesmí být vrácen do přítomnosti z minulosti. Šedavé oči plné smutku pozorovaly své království, spíše jen zbyteček, co zůstal po obléhání a smrti nejvzácnější osoby světla. Ptáci již nezpívají, stromy nešeptají a zelené lístky nešumí. Voda neproudí korytem, aby roznášela život do lesa, v němž sídlí. Mnoho zdejších lesních obyvatel se vydala přes moře. Ale on ne. Nemohl opustit to, jež nazývá domovem. Žena s plavými vlasy a lagunově modrými očky zalitými slzami vstala. Udělala dva váhavé kroky před. Seděla v slzách a utápěla se již celý den. Její syn jí opustil a jeho vrah volně běhal po svobodě. Chtěla se vzdálit, než aby vzpomínala. Však nemohla. ,,Jak tam můžeš jen tak stát a být tak chladný?" vyřkla otázku, při které se plavovlasý vysoký elf otočil. Věděl, že tam je. A i když zemřela před mnoha tisíci lety, choval se klidně. Jiný by se vrhnul do náruče své zesnulé lásce. On však ne. Jen stál a s kamennou tváří jí zíral do očí. Však jeho duše byla roztrhána na milióny kousíčků a srdce krvácelo. ,,Nemohu si dovolit se sesypat. Všichni ke mne vzhlížejí. Že já něco udělám a správně se rozhodnu. Všichni ode mne čekají vedení" odvětil tak chladně a nepřístupně, jako ještě nikdy před tím. Jí pod jeho tónem ještě více vyhrkly slzy do očí. Snášely se k mramorované podlaze, jež byla stejně zpustlá, jako jejich království. ,,Ale já mám city. Pláču, protože jsem jej milovala. A to ty taky. Máš právo projevit city. Proto tě mají za bezpáteřního!" křikla prudce proti němu. On se nezaleknul. Vše dusil v sobě jako pod velkou pokličkou. Vše uvnitř jej jako by odeznělo. Zůstal jen tichý strach, lítost a hlavně bolestný žal. Však navenek nikdy neuměl nic z toho projevit. Schovával se a  nikdy nevyšel s pravdou a slzami na světlo. ,,Když budu truchlit, kdo mne nahradí?" zajímal se a tak stále kryl své zjizvené tělo, mysl i duši. Ona plakala nad pohledem na svého muže i syna. Jeho zlatavé vlasy se rozprostíraly po polštáři. Už nebyly jako dřív a nikdy nebudou. Modré laguny ztratily nádech života a hleděly do nekonečné dáli. Všichni pro něj truchlili. Tiše, uvnitř sebe. ,,Stále jsi elf Thranduile. Stále máš srdce. Můžeš mít city a projevit je. Chápu, že je asi lehčí schovávat se za nepřístupnou maskou. Žít v iluzích je snazší" šeptla poslední větu, jako by jí litovala. Jako by neměla být nikdy vyřčena. Jako by mohla být potrestána za její upřímost a drzost. On k ní přistoupil. Nebála se jej, zanedlouho vyprší čas a ona se vrátí do síní nekonečna. ,,Ne to není" pohlédnul na nebohé a bledé tělo svého syna. Legolas Zelený lístek zemřel. Je mrtev. A s ním i bezpočet dalších životů, jež se nikdy nevrátí. ,,Když se na něj podívám, dochází mi jedno. Jednoho dne to budu já" snažil se stále sám sebe držet v šachu. Skrývat pocity a dusit je v sobě, i když to nyní bylo to nejtěžší, co kdy udělal. Jeho zesnulá žena se vrátila jen proto, aby se rozloučila se zemřelým synem. Chtěla však svého muže utišit a nějak mu pomoci. Moc však nevěděla jak. Přes jeho brnění se dostane jen a pouze ona. Však bylo to dávno, kdy se pokusila do jeho srdce navrátit sílu a harmonii. ,,Ovládá tě strach" šeptla tiše. ,,To je všechno? Hodláš se schovávat za kamennou tváří a jen čekat v útrobách svého zpustlého království na svou smrt? Kde je tvé nadšení ze života a chtíč dokázat víc, než si kdo myslí?" po její tváři se znovu kutálely slané perly smutku. Leskly se, třpytily. ,,Zemřel jsem už spolu s ním" odpověděl tiše a klesl zrakem k zemi. ,,Jsem sám. Lid mne opouští. Ty jsi mne opustila a nyní i on. Co mi zbylo? Jen nářek a žal. Osamocení a lítost. Nemám kam jít. Má bolest mne vždy bude pronásledovat a tížit mou mysl i duši" smutněl. Měl pravdu, nic mu na tomto světě nezbylo. Zůstal sám a jen chtěl vyčkávat na tělesnou smrt. Jelikož duševní už prodělal. Elfka jej objala. ,,Pamatuj, nikdy nebudeš sám. Vždy zde budeme s tebou. Budeme tě sledovat a doprovázet na každém tvém kroku. Musíš bojovat, už kvůli nám" prosila jej mezi vzlyky. Thranduil ji k sobě přivinul. Jako tehdy její chladné tělo na bitevním poli. Ona pocítila volání mrtvých. ,,Můj čas vypršel. Nezapomeň, nikdy nebudeš sám" šeptla naposledy a následně se vypařila v prázdnotě. Valar jí odepřeli další návštěvu světa živých. Thranduil se otočil. V zamračené obloze se najednou objevila skulinka. Poukazovala na dvě jediné hvězdy, svítící jasně a zřetelně. Třpytily se ve zpustlé noční krajině. Byly to jeho poslední hvězdy. Náhle se jeho nepřístupná maska vytratila a jeho oči zalily slzy. ,,Nikdy nezapomenu" šeptnul naposled...