Dneska ráno jsem vstala a jdeme na to. Probudila jsem mamku a jdeme nakupovat. Prolítnem pár obchodů a nakonec se vrátíme s kupou věcí. Myslíme si, ze vše máme. Hned, jak se vrátíme dáme si kávu a mamka mě vyzkouší. Docela to umím a pevně doufám, že to zvládnu. Mamka už je v 7. měsíci. A za chvilku bude dítě na světě. 😀
O 2 a půl měsíce později: „Áááá, je to tu. Praskla mi voda."vykřikla mamka. Jeli jsme do porodnice,nesměla jsem tam. Všichni jsme přespali v nemocnici a druhý den to bylo na světě. Krásná ubrečená holčička. Po třech dnech pustili mamku domů. Když jsem se probudila druhý den popadla jsem sportovní oblečení, penál a boty na chození po provaze. Vzala jsem si tílko po pupík a riflové kraťasy. Připravena pomyslela jsem si. Utíkala jsem na autobus. Za 10 minut jsem dorazila ke škole první bylo psaní. 20 otázek, připadala jsem si, že skoro všechno vím. Měli jsme na to 40 minut (némochodně). Ale snad mi to dalo... Potomhle jsem cítila trošku vyklepaně, ale co se dá dělat. Rychle jsem šla do šatny, vzala jsem si tílko, kraťásky a sálovky. Přišla jsem na dráhu bylo to dlouhé 100 m. Ostatní holky vypadaly dost dobře zvlášť jedna, která měla dost vypracovaný břicho. Sice hraji
basketbal, takže taky umím běhat, ale tahle zřejmě dělala atletiku. Stouply jsme si všechny na startovní čáru. „tři dva jedna " ozval se výstřel znamení pro start. Vyběhla jsem svým nejrychlejším sprintem.
Příští kapitola bude už poslední 😔. Omlouvám se za zpoždění.
