Proč na mě tak hledíš?
Kolem hraje hudba a znějí hlasy. Tolik radosti v jednom místě. Nadšení a štěstí. Jediné slzy, co spatřuji, jsou její matky, slzy radosti, štěstí. Je tak pyšná na svou dceru. Svou překrásnou, překrásnou dceru. Nikdy jsem ji neviděl vypadat více andělsky, nadpozemsky. Je nádherná, že? Zvláště dnes, v oněch bílých šatech. S úsměvem tak zářivým, až to bolí. S jiskrou v očích, kterou jsem se tak rychle naučil milovat...
Tak proč na mě tak zhrzeně hledíš?
Co se ti honí hlavou, když na nás hledíš? Vzpomínáš na časy, zdánlivě tak dávné, kdy jsi to byl právě ty, kdo stál tak blízko po mém boku, jako má nyní právo pouze ona?
Je tohle onen důvod? Nelíbí se ti ta černočerná propast, která již nejde ničím slátat? Která je tak hluboká a široká, tak temná, že ji žádný most nedokáže spojit zpět? Viníš z toho snad mne? Byl jsem já ve tvých očích snad strůjcem, jejím stavitelem? Ne... My oba byli, stejnou mírou.
Vzpomínáš na dlouhé noci, kdy jediným svědkem našeho hříchu byly měsíc a hvězdy? Na dlouhé tiché noci, jejichž monotónnost rušila pouze symfonie tvořená našimi vzdechy?
Jsou nyní tiché a chladné, že?
Vzpomínáš, jaké to bylo, když se naše rty setkaly v divoké, vášnivé souhře? Ochotny bojovat do posledního dechu? Nepoddat se? Na pocity, které to v tobě vzbudilo? Byly zde vůbec někdy nějaké? Či to bylo jen fyzické? Nikdy jsi mi neřekl...
To byla první puklina v kdysi nádherné, jednotné krajině.
Vzpomínáš, jak jsi mi rukama klouzal po horké, zpocené kůži? Pamatují si stále tvé hrubé ruce, jakou měla texturu? Byly časy, kdy jsi znal nazpaměť každou její zákrutu. Pamatuješ si je stále tak dobře?
Vždy jsi byl talentovaný kreslíř. Dokázal bys stále vystihnout její podobu?
Přál by ses jí dotknout znovu?
Vzpomínáš, jaké emoce, jakou touhu v tobě vzbudilo setkání našich pohledů? Vždy jsi mi říkal, že mé oči jsou temné, tajemné, ztracené. A přesto jsi vždy něco pocítil, když ses na mě podíval. Vím to. Viděl jsem to v těch tvých. Tak snadno uvěřitelných. Tak těžko rozluštitelných. Ulhaných.
Co cítíš nyní, když pohlédneš do mých očí? Co v nich vidíš? Jsou stále temné a ztracené, či už našly svůj smysl, cíl, důvod? Byla jím ona?
Já vím, co vidím v těch tvých. Vyměnili jsme si místa, že? Nyní jsi ty ten ztracený.
Vzpomínáš, jak krásně zněl můj hlas, když rezonoval sálem? Jak snadno ohromil posluchače, jak snadno jsem se pod tvým vedením stal ikonou? Jak všichni milovali to, co já sám tak nenáviděl? Tys to věděl. Vše. Věděl jsi, jak to nesnáším. Ale odmítl jsi mě nechat utéct. Ty jsi miloval můj hlas...
Miluješ ho stále?
Jaké to bylo, když vyřkl to sladké, sladké „Ano"? Miloval jsi ho tehdy?
Zradil tě můj hlas? To proto na mě tak žalostně hledíš? Nebylo by to poprvé, že? Jaké to bylo, když se rozléhal oním sálem ve chvíli, kdy jsem dal tobě i zpěvu sbohem? Jak jsi ho miloval, když z reproduktorů zněla slova, která se od té doby v echu bez přestání nesou onou propastí?
Nesnažil ses mě zastavit. Vztek, pocit zrady tě zaslepily. Jak dlouho ti trvalo, než ti došlo, kde se stala chyba? Poté, co jsem nadobro odešel za lepším životem nebo ještě předtím? Jestli ano, proč jsi nic neřekl? Byla to hrdost? Vina? Strach?
Na tom už ale nezáleží. Nic by se nezměnilo. Již dlouho před oním prohlášením se stala propast příliš velkou. Vždyť to právě ona mi dodala odvahu se vymanit z tvých pout. Jít si za svobodou. Za ní.
Ptáš se, jak vznikla ona propast?
Patetické.
Ptáš se proč ona? Proč ne ty?
K smíchu.
Kde ty jsi byl sobecký, ona byla obětavá. Kde ty jsi byl bezohledný, ona byla citlivá. Kde ty jsi byl hrubý, ona byla vlídná. Kde ty jsi byl cynický, ona byla chápavá. Kde ty jsi byl lhostejný, ona byla vnímavá. Co ses rozhodl přehlížet, ona viděla. Co ses rozhodl neslyšet, ona slyšela. Ty ses nezajímal, ona pomáhala. Tys mě věznil, ona dala svobodu. Ty mluvil, ona konala.
Vtipné, že? Jak jsem jen mohl tak dlouho stát po tvém boku, když na mě čekal někdo jako ona.
A ty se stále divíš?
Proč?
Jsi tak naivní?
Slepý?
Nebo si jen nechceš připustit pravdu?
Nejsi tak dokonalý, jak sis přišel? Nebyl jsi pro mě vším, jak jsi tak moc chtěl? Nedržel jsi mě tak pevně, jak jsi doufal? Nebyl jsi tak milovaný, jak sis myslel?
Co sis myslel o lásce? Vztazích? Přijdou samy? Samy se udrží? Že nemusíš nic dělat? Ne... Tak to nefunguje.
Nenáviděl jsem tě. Tak moc jsem tě nenáviděl... Tak moc ses mi hnusil.
A co já? Miloval jsi ty mne? Nemyslím si. Pouhá obsese. Touha vlastnit. Sobeckost. Nic víc. Jen já si to uvědomoval, ty ne.
Patetické.
Tak proč jsi dnes tady?
Proč jsi přišel?
Co tu hledáš?
Přesvědčení? Důkaz, že je skutečně úplný konec?
Vykoupení? Přišel ses snad omluvit? Pokusit se odčinit?
Bolest? Chceš snad trestat sám sebe? Proč bys to dělal?
Připomínku? Zajistit, abych si vzpomněl? Abych nezapomněl na minulost?
Řekl bych, že ani sám nevíš. Sám se snažíš najít odpověď. Nebo ne?
To proto na mě tak hledíš? Chceš, abych ti dal odpověď na něco, co sám nevím?
Nebo jsi ji již našel a proto jsi tak nešťastný.
Je mi to líto.
Již zde není nic, co bych pro tebe mohl udělat.
Mohu ti jen věnovat úsměv. První a poslední upřímný.
Mohu konečně odtrhnout pohled od tvých očích a nadobro tím naznačit konec.
A to také udělám.
A pak se otočím k ní.
Protože ona si své místo zasloužila.
Ona o něj bojovala.
Ty ne.
