(Ne)Normální

3. Kapitola- Volání vlka

Bloudila jsem jen tak městem a utápěla se v myšlenkách. Cítím se tak prázdná. Za den jsem vše ztratila, slzy se mi zase hned vženou do očí a já mám chuť frustrovaně zakřičet. Nemám už nikoho, komu bych mohla věřit. Už hraji jen sama za sebe.

Dojdu k vchodovým dveřím "domova", který ve skutečnosti není, jaký se zdá. Vytáhnu z kapsy klíče, odemču a nasadím falešný úsměv. Vezmu tašky za dveřmi a předstírám, že až teprve teď se vracím z nákupu.

,,Kdes byla tak dlouho?" ozve se z obýváku, který je propojen s kuchyní. Podle barvy poznám, že na mě mluví "máma". Slyším tiché kroky, vždy jsem se divila, jak může tak lehce chodit, jakoby se ani nedotýkala země. Má "matka" se opře o zárubně dveří, které vedou do kuchyně.

Falešně se usměji. ,,Byla jsem na nákupech," nadzvednu tašky. Modlím se a doufám, že předtím ty tašky neviděli. ,,Jak si se měla v práci? " zeptám se, jako vždy, aby to nevypadalo nápadně. Nečekám na odpověď a rychlými kroky mířím po schodech do pokoje. ,,Jsem utahaná, jdu si dát sprchu," oznamím, aby to vypadalo přesvědčivě, ještě si k tomu zívnu.

Máma jen stojí v předsíni a kouká se, jak odcházím. Poté i ona odejde opět vařit naší večeři. Při chůzi si brouká a kývá boky ze strany na stranu.

Přímo mě užírá dělat, že se nic neděje a přitom děje a hodně věcí se mění příliš rychle. Každý krok je pro mě utrpením, jakoby do mě někdo zatloukal hřebíky. Konečně otevřu dveře do mého pokoje, proletím jím a s úlevným vzdechem spádu do měkkých peřin, které pro mě představují jedinou stálou věc v tomhle chaotickém světě.

Měla bych brečet, ale ze mě nevyleze ani jediná kapka. Cítím se tak prázdná. Jako bych byla mrtvá. Srdce mi pořád tluče, ale já jsem mrtvá zevnitř. Mám pocit, že ze mě lidskost i city ucházejí a zůstává jen ledová propast. Jediná emoce, kterou prožívám je vztek. Vztek na rodiče, kteří nejsou doopravdy mými rodiči a za zády mě nenávidí, vztek na Nikolase, že mě zesměšnil a zklamal, vztek na všechny lidi na této planetě, kteří jsou šťastnější než já a vysmívají se mi, vztek na sebe, protože jsem moc slabá a nemůžu s tím nic udělat.

Už asi po milion dvaceti si prohlédnu prasklinu na stropě. Celou dobu jen tak ležím a čučím. Promnu si unaveně obličej, namáhavě vstanu a jdu do koupelny, abych se alespoň vysprchovala.

Jakmile se můj poslední kus oblečení dotkne země, vlezu do sprchy a nechám na sebe padat chladivé kapky vody. Normálně mám z vody radost a uklidňuje mé tělo i mysl, teď ale nemá takový účinek, jaký bych si přála.
Vylezu ze sprchy, obmotám kolem sebe ručník a spolu s tichým cupitáním dojdu ke své skříni v pokoji. Obléknu si spodní prádlo, na to černé tepláky, plus černé tričko s dlouhým rukávem. Dnes nemám už chuť chodit v ničem jiném než černé.

Bosa opět dojdu do koupelny, rozčešu si vlhké vlasy a ty pak stáhnu do culíku. Hodím špinavé oblečení do prádelního koše a opustím tu místnost, která pro mě je dnes už uzavřena.

Lehnu si opět na postel zabraná do svých myšlenek, působí mi moc velkou bolest, tak je prostě vypnu. Cvak a je to. Dlouhá léta jsem hledala tento vypínač, až jsem ho jednou našla. Způsobil mi nejeden průšvih, tak jsem si slíbila, že ho už nikdy nepoužiji. No jo sliby, chyby.

Nebaví mě tady ležet a nic nedělat, proto nejistě vstanu, dojdu k dveřím na chodbu a s velkým rozmýšlením je otevřu. Na chodbě je ticho, jediné co ho narušuje je můj dech a mé tiché kroky. Neuvědomila jsem si, jak dlouho jsem v pokoji byla.

Sejdu po schodech, zamířím si to do kuchyně. Samozřejmě už vše je uklizené a na mě ani nepočkali. Kouknu se do ledničky, jestli tam nic není, co by utišilo můj rozbouřený žaludek. Uvidím jogurt, na který se těším celý den. Můj malinový jogurtíček nemá jedinou šanci na záchranu, proto si ho bez řečí vezmu. Vezmu si ještě ze šuplíku lžíčku a dám se do jídla.