„Vstávej. Vstávej! Tak už sakra vstávej!" Celá opocená jsem se rychle posadila a rozhlížela se kolem sebe. Jako vždy, u mě v pokoji nikdo nebyl. Jen já jsem slyšela ten hlas, který mě každý den nabádal, nebo si vedl sám pro sebe monolog.
Nejdříve, jsem slyšela jen útržky, později jsem slyšela celé věty a teď ho slyším pořád. Ani se nedokážu vyspat, protože majitel hlasu nespal nikdy a já jsem tudíž také nemohla. Když jsem byla malá, lidé si mysleli, že jde jen o dětskou představivost. Ale dětská představivost by měla obsahovat duhu, princezny, jednorožce a ne hořící města, lidi, nebo smrt svých nejbližších.
„To se nemůžu ani jednou pořádně vyspat?" špitla jsem si pro sebe a šla si do koupelny opláchnout obličej. Po opláchnutí obličeje jsem se zahleděla do zrcadla. Odraz ukazoval něco, co by měl být člověk, ale v zuboženém stavu. Odraz dívky vypadal příšerně. Dívka měla velké tmavé kruhy pod očima, unavené šedé oči a zplihlé tmavě hnědé vlasy.
„To jsi ty." Řekl mi hlas a já sebou trhnula. Tohle jsem byla já? Zrcadlům jsem se snažila vyhýbat jak čert kříži, přesně z tohoto důvodu. To, co jsem tam vždy uviděla bylo týden od týdnu horší a horší.
Zhluboka jsem se nadechla a odešla z koupelny. Došla jsem zpět k sobě do pokoje a podívala se ven z okna. Pořád byla noc a všude v ulici svítily lampy.
Vytáhla jsem ze skříně tričko, kalhoty a o několik čísel větší mikinu s kapucí. Oblékla se, vzala si sebou telefon, cigarety, zapalovač a peněženku. Sešla jsem potichu dolů po schodech a uviděla v obýváku otce, který usnul u zapnuté televize a vedle sebe měl naskládané flašky od piva. Jen jsem si povzdechla, obula si boty a vyšla ven.
Bylo chladno, a na silnici byla stále voda po vydatném dešti. Pomalu už končil podzim a brzy se objeví první sníh a spoustu autonehod, díky kterým umře spoustu lidí. Jejich rodiny za ně budou ronit slzy, zařizovat pohřby, pálit mrtvá lidská těla. Tak moment, tohle nebyly moje myšlenky. Zatřepala jsem hlavou a uslyšela mužský smích, který byl stále jen v mé hlavě.
„Každý si zimu představuje jinak, ne?" Skoro to znělo, jako kdyby si stěžoval, že si takto představuje zimu jen on sám.
Jen jsem si povzdechla a zapálila si cigaretu. Došla jsem do opuštěného skladu, chodila jsem sem celkem často.
„Zase se chceš zkusit zabít?" Ozval se můj parazit posměšným tónem. Jen jsem zvedla sklo a řízla se do dlaně. Rána se okamžitě zavřela a na dlani mi tak zůstala jen krev, která se stačilo dostat z rány.
„Jak se mám s tímhle asi zabít?" Odsekla jsem a došla ke schodům. Poprvé jsem sem přišla, když mi bylo asi čtrnáct let, vylezla jsem až nahoru na trámy, které jsou asi deset metrů vysoko, a prostě jsem skočila. Cítila jsem oddych, ale ten pocit nezůstal dlouho, jelikož se mi začaly hojit rány, kosti se mi vrátili na původní místo.
„Čekal jsem od tebe víc kreativity."Odsekl mi nazpátek a já vylezla do opuštěné kanceláře.
„Já od tebe čekala, že zmizíš po pár letech. Ani jeden z nás si nepřišel na své." Hlas se začal hlasitě smát.
„Jak jsi přišla na to, že zmizím?" Sedla jsem do křesla a opřela se rukama o rozviklaný stůl, který stál jen silou vůle.
„No brzy tak či tak zmizíš, ne? Tímhle tempem stejně brzo umřu."Hlas se začal opět smát a já si zapálila další cigaretu.
„Co ty víš? Třeba neumřeš nikdy." Teď jsem se začala smát já, smála jsem se tak moc, že mi z očí vyhrkly slzy.
„Jistě, protože lidé obvykle dokážou žít bez spánku a pravidelného přísunu potravin." Otřela jsem si hřbetem ruky slzy z tváří a ještě pořád jsem se nemohla zbavit toho připitomnělého výrazu z tváře.
„Už toho mám dost." Řekl naštvaně hlas. Už jsem ho párkrát zažila naštvaného, ale nikdy natolik, aby to mělo i vliv na mě. Hluboko uvnitř jsem ucítila prasknutí a já se nemohla z ničeho nic nadechnout.
Nedokouřenou cigaretu jsem nechala spadnout na zem, kde se válelo spoustu papírů.
Snažila jsem se nadechnout, a i když se mi to povedlo, bolelo to jako čert.
„Jsi jen hlas. Jsi jen hlas." Opakovala jsem si to stále dokola a snažila jsem se postavit na nohy.
„Vážně? A odkdy hlas dokáže tohle?" Zavřískala jsem bolestí, protože mi na rukách praskla kůže a najednou se moje rány nehojily. Stále krvácely a praskliny se rozjížděly nahoru po rukách.
„Co to sakra děláš?" Vyjekla jsem. Panikařila jsem, ale panikařila jsem o dost víc, když se hlas najednou vůbec neozýval.
Ucítila jsem kouř, vyskočila jsem na nohy, bolest nebolest jsem vyšla z kanceláře a rozběhla se dolů po schodech.
Praskliny, se najednou rozjely i na nohách. Díky bolesti se mi podlomily nohy a já se začala kutálet dolů po schodech. Celá pošramocená jsem ležela dole pod schody a viděla, jak se v kanceláři začínají rozrůstat plameny.
Uchechtla jsem se. Tohle je naprosto dokonalé, je pravda, že upálení za živa jsem ještě nikdy nezkoušela.
Můj smích však velice rychle utichl a nahradilo ho vřískání. Kůže mi začala praskat na břiše a rychle si praskliny klikatily cestičku k obličeji.
Uslyšela jsem kroky. Otočila jsem se tím směrem a blížil se ke mně kluk v mém věku. Měl na sobě dlouhý černý kabát a pod černými vlasy se mu přísně mračily smaragdově zelené oči.
„Sama smrt si pro mě přišla?" Zaskuhrala jsem. Jedinou odpovědí mi byl jen ironický smích. Smích, který bych poznala kdekoli. Můj hlas.
„Řekl jsem, že už toho mám dost." Pokrčil rameny a sledoval mě. Po chvilce jsem se cítila, jak na jatkách. Jako kdyby mě někdo stahoval z kůže za živa a já to nemohla nijak zastavit.
A najednou nic. Bolest přestala, všude bylo hrobové ticho a tma. Měla jsem od smrti trochu vyšší očekávání, ale i ten klid má něco do sebe.
„Otevři oči." Ozvalo se kousek ode mě.
„Neee." Zaskuhrala jsem nahlas. „Už ne! To nemůžu mít ani po smrti klid?" Opět se ozval ten smích. Otevřela jsem oči a viděla jsem něco, na co nikdy nezapomenu. Můj hlas v lidské podobě stojící v plamenech, s jeho ironickým úšklebkem a zeleně zářícíma očima.
Rychle jsem se posadila a viděla, že i já jsem v plamenech. Plameny olizovaly mou kůži, ale já nic necítila, ani popáleniny se mi na kůži neobjevily.
Zpanikařila jsem a postavila se. Podívala jsem se dolů a chtělo se mi křičet, stála jsem na sobě. Nebo spíš na mojí popraskané kůži.
„Cos mi to sakra udělal?!" Zakřičela jsem a on se ke mně přiblížil.
„Osvobodil tě." Řekl klidným hlasem a pak luskl prsty. Plameny se začaly přesouvat, až vytvořily oválné zrcadlo. Můj hlas ho otočil na mě. Viděla jsem sebe. Sebe nahou a jinou. Nebo spíš, jsem poprvé po dlouhých letech vypadala živá. Až na ty svítící šedé oči. Ty úplně lidsky nevypadaly.
Můj odraz, se zčeřil, jako vodní hladina, do které hodíte kámen. Můj odraz zmizel a místo něho tam začali skákat obrazy. Byla jsem tam já, ale i můj hlas. Můj hlas, jehož jméno je Aiden. Nejdřív mi ty obrazy nedávaly vůbec smysl. Vypadaly jako vzpomínky, ale já si nic takového nepamatovala.
„Sahreen?" Moje jméno. To je moje jméno. Odvrátila jsem se od zrcadla a podívala se na Aidena.
„Příště, až se budeme vsázet a ty prohraješ, půjdeš do lidského těla ty, bráško."
