Z Nouze Ctnost

1.

Matka mi vždy říkala: „Nechoď na delší dobu na místa, kam ani měsíční světlo nedosáhne. Ve stínu se totiž skrývá zlo.“ Dříve jsem tomu nerozuměla. Teď už chápu...
••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••
„Rei, už se začíná stmívat. Hned pojď domů!" Ozval se z telefonu nervózní a podrážděný hlas mojí matky. „Omlouvám se holky, ale už budu muset jít. Tak zítra ve škole!“ Řekla jsem svým dvěma nejlepším a zároveň jediným kamarádkám Suraki a Korato. Pak už jsem se vydala na dlouhou cestu k domovu. Celou dobu jsem ale měla zvláštní pocit, jakoby mě někdo sledoval. Toho pocitu jsem se zbavila, až když jsem za sebou zavřela dveře vedoucí do bytu. „Jsem doma!“ Zakřičela jsem, když jsem si sundala boty. „No konečně! V mikrovlnce máš večeři, tak si ji ohřej a pak se běž učit.“ Slyšela jsem tentokrát už klidněji znějící hlas své matky volající z ložnice. Když jsem se najedla, šla jsem si lehnout a s sebou si vzala učebnice dějepisu a fyziky. Ráno jsem se probudila s otisky výpisků, co jsem si psala z dějepisu na tváři. „Bože, v kolik jsem šla spát?! Domů jsem přišla kolem sedmé a učila jsem se přes čtyři hodiny?! Teď je půl šesté a já jsem vyčerpaná.“ Pomyslela jsem si a vydala se do školy. „První hodinu je dějepis. Zase ten 'příjemný' učitel.“ Řekla jsem si pro sebe a sedla do lavice, na které opět byly napsaná hanlivá slova mířená na moji osobu. Po prvním zvonění jsem si opřela hlavu do dlaně, ale za chvíli jsem uslyšela. „Slečna Shiro k tabuli!“ Byl to náš učitel dějepisu a vypadal docela rozzuřeně. Koukla jsem na hodiny. „Půl deváté?! Vážně jsem usnula při hodině?!“ Pomyslela jsem si a šla k tabuli s výsměchem snad všech spolužáků, krom mích kamarádek které vypadali až neobvykle sklesle. „Tak Rei, řekni mi něco o tématu, o kterém jsme se teď bavili.“ Řekl a po chvilce absolutního tichá se opět odmlčel. „Vidím, že ses vhodně oblékla celá do černého. Dnešek je smutný den, pro tvoji žákovskou knížku.“ Nasadil jeho typickým škodolibý úšklebek. „Jestli jste si ještě nevšiml, tak já v černé chodím už nejméně rok.“ Řekla jsem a žákovskou mu po dokončení zápisu známky sebrala ze stolu. „Spíš mi při hodině, a ještě budeš drzá?!“ Rozkřikl se po třídě, která v tu chvíli kompletně celá ztichla. „Mohu já snad za to, že jste nevšímavý nebo barvoslepý?“ Odvětila jsem s drzým úsměvem. Normálně se sice držím celkem zpátky, ale tentokrát už jsem nechtěla. „A dost! Máš poznámku a to buď ještě ráda, že to neřeším přez rodiče!“ Celý rudý vzteky mi žákovskou vyrval z rukou. Zbytek dne už jinak probíhal celkem normálně. Když jsem vycházela ze školy, tak jsem se podívala, co mi tam vlastně napsal. „Spí při hodině a chová se nevhodně k vyučujícímu.“ Tomu jsem se jen zasmála a zamířila směrem k domovu. Najednou mi začal cinkat Messenger. Byli to Suraki a Korato.
(Teď to napíšu jako chat, aby to bylo přehlednější.)
Suraki: Jak si mu to mohla říct bylo to naše tajemství! Myslela jsem, že zrovna tobě můžu věřit, ale nakonec si vážně taková, jak ostatní říkali.

Korato: Ani nevíš, jak pro mě ten sešit byl důležitý. Byl plný informací o kořenech mojí rodiny, také tam byli zapsané veškeré narozeniny a výročí. A navíc jsem ho ještě chtěla použít na projekt do občanky, který máme příští týden. Jestli máš nejakej problém se sebeovládáním, tak si najdi nějakýho odborníka, ale netrhej cizí sešity na kousky! Vážně díky moc...

Slzy se mi hrnuli do očí. „Vždyť já nic z toho neudělala!“ Zakřičela jsem do prázdna. „Buď zticha a bež se učit!“ Zakřičela matka z vedlejšího pokoje. To mě zlomilo, začala jsem brečet. „Otec je už nejméně rok nezvěstný, matka je na mě nesmyslně přísná, prakticky jsem neměla děctví, moji spolužáci mě dlouhodobě hromadně šikanují a moje jediné kamarádky mě teď opustily. Zůstala jsem tu sama..." A tehdy jsem se rozhodla si vzít život. Půl hodinu před půlnocí jsem se vydala na železniční most, který byl nedaleko za městem skočit. Odevzdat se mé v poslední době, tak oblíbené prázdnotě. Stála jsem na kraji mostu a  přemítala nad celým svým životem. Špičky prstů mi pomalu začali sklouzávat z okraje zábradlí a já se uvolnila. „Sbohem.“ Povolila jsem ruce a začala padat. V tu chvíli mi něco zarylo neobyčejně dlouhé nehty hluboko do ramen a praštilo to se mnou o zem. „Au!“ Bylo jediné, co jsem ze sebe v tu chvíli dovedla dostat, protože se mi tím nárazem vyrazil dech. Pak už jsem jen zahlédla dvě jasně zářící červené oči a ucítila, jak mi něco prorazilo krk. Sálo to ze mě život, ale náhle to přestalo a začalo mi to do úst vhánět nějakou tekutinu. Až poté co jsem polkla mi došlo, že to byla krev. Víc už si ale nepamatuji, protože v tom momentě mi tělem začali hýbat neskutečně silné křeče a pak jsem upadla do bezvědomí, z něhož mě probrala až zvláštní palčivá bolest.