Bez oka / Without eye

Kapitola I. - „I když žijete v opuštěné části na kraji města, nikdy nejste sami"

Ahoj Dilane, Milý Dilane, Vážený Dilane..(asi vás právě teď zajímá, proč tu vypisuji tři jinak začínající oslovení - píšu si deník a pojmenovala jsem ho. Říkám mu Dilan. Dilan je jedna fakt neodolatelná postava z mého oblíbeného seriálu „Jezdi a přežívej" kde hraje klasického šestnáctiletého kluka, který žije normální puberťácký život, ale během jeho letních prázdnin bude obětí nehody, která mu celý život do čista změní. To už je ale jiný příběh.)
Dnes je čtvrtek, 13.2. 1992 a přesně tento den je pro mě opět tím "nejskvělejším" dnem mého studentského života..

Chci popsat svůj ironicky skvělý den ever, ale někdo mi tak rychle vtrhne do pokoje, že mi tužka vypadne z ruky. Je to můj starší brácha Michael. „Hej, Rache, snídaně!" volá na mě a hned po skončení věty se ztrácí za rámem dveří. Michael mi říká Rache, což je zdrobnělina mého jména Rachell. Říkají mi tak vlastně skoro všichni doma. Abych vám mého bratra trochu představila, je to teda úplně jiná osobnost, než já. Je vyšší hodně štíhlé postavy, přesto ale i strašně rád jí, „Jídlo je prý jeho vášeň, která ho silně naplňuje" - cituji. Na hlavě se mu nachází něco, čemu říká vlasy, ale já bych to popsala spíš tak nějak jako kříženec koňské hřívy a vrabčího hnízda. Štíhlou postavu a husté vlasy mám teda i já, aby se neřeklo. Naše rodina si prostě jede shauma efekt. Pod Michaelovým shauma výtvorem se sem tam zablýskají jeho nádherné průzračně modré oči jako to nejprůzračnější moře, které odráží paprsky ranního slunce. Musím říct, že mu je opravdu závidím.. Je to takové lákadlo na holky. Ne, že bych teda na sebe chtěla lákat holky. Už teď na veřejnosti vzbuzuji velkou pozornost. A další dokonalostí na jeho obličeji je jeho široký a rošťácký úsměv. Michael je prostě slaďouš, jak se patří. Asi si teď říkáte, proč ho popisuji jako svého přítele, ale i když je to můj brácha, tak mu přece nemůžu jen vyčítat, proč mi právě vtrhnul do pokoje, až jsem málem ztratila dech, ale když se na vás někdo takový usměje, jste v ten moment taková měkota, že mu jen vracíte úsměv, kterým mu okamžitě všechno odpouštíte.
Zvedám se z parapetu, na kterém jsem seděla společně s deníkem a ještě než ho zavřu políbím ho na předsádce a položím ho na psací stůl.
„Notak, Rachell, budeš to mít studený!" a to už na mě nevolá Michael, ale mamka. „Už běžím!" křičím z pokoje a do vteřiny se nacházím na schodech, které mě hrnou přímo do kuchyně. Pozdravím mamku a Michaela polibkem na tvář, popadnu talíř s Americkou snídaní (volská oka, slanina..) vylezu na verandu a usadím se na naši dřevenou lavičku polstrovanou těmi nejměkčími podsedáky. Dnes je opravdu krásně. Sluníčko se drží v náruči mraků a do toho fouká jemný chladivý vánek, typické počasí pro Oldsterns - malinká přírodní rezervace na pokraji města Bloodkensburk. Spokojeně si vychutnávám křupavou slaninku, roztékající se mi mezi prsty a u toho si s hrdostí prohlížím náš výhled na rozplývající se lesní krajinu, když v tom se v tlustým skle objeví Michael s mamkou a sednou si naproti mě. „Kolikrát si myslíš, že tě budu volat, slečno?" spustí mamka, jen co si sedla. Michael nám mezitím do šálků nalívá horký čaj a jeho výraz vypadá, jakoby ho taky zajímalo, proč mamku neposlouchám. Přitom dobře ví, že jsem psala deník. „Ještě jsem něco dopisovala." odpovím jí s takovým zvláštním hlasem omámeným vůní  čaje. „Já ti říkala, ať už s tím deníkem přestaneš a zrovna teď bych od tebe očekávala trochu větší vnímavost a pomoc vůči mě a Michaelovi." Máma je poslední dobou v hrozných depresích a úzkostech. Přišla o manžela a já s Michaelem o tátu a není to tu bez něj lehké. A proto mě nerada přistihne skrčenou v koutě s deníkem. Jen mlčím a skloním hlavu do stolu. „Poslyš, Rachell, mrzí mě to, já jen když tu není.." ani větu nedořekla, už jsme ji společně s Michaelem drželi za ruce. „Já vím, mami, to já promiň, slibuji, že ti budu víc pomáhat!" řekla jsem a stiskla jsem jí ruku. Michael dodal „My dva tu pro tebe budeme pořád, s tím počítej." a s neuvěřitelným šarmem na ni mrknul. Všichni jsme se zasmáli a pokračovali v jídle. Michael se snaží mámu trochu odreagovat rozhovorem o jeho sportovních dovednostech ve škole a myslím si, že se mu docela daří. Já je ale moc nevnímám, spíš vůbec. Opět jsem se nechala unést kouzlem našeho lesa. Je půl osmé ráno a přesto tu vládne takové ticho, jako by jsme tu byli opravdu opuštění, tedy až na ty dva ukecance tady předemnou. Očima projíždím dlouhý dřevěný most a skončím až u lesa. Mapuji každičký strom, když v tom zahlédnu něco nebo někoho stát mezi dvěma smrčky. Přimhouřím oči, zda-li „to" uvidím líp. Vypadá to jako..

•••