Bez oka / Without eye

Kapitola II. - Tajnůstkář

Jako.. No tohle. To se mi rozhodně nezdá. Přimhouřím oči, pro jistotu si je přece jen promnu, zamrkám a opravdu, můj zrak neklame. Jenže, co to vlastně vidím? Konečně se mi podaří pořádně zaostřit. Jakoby se tam vznášela nějaká žena. Snažím se ji rozpoznat ještě víc, ale to už mi před obličejem lítá Michaelova mávající ruka. „Rache volá Michael, Michael volá Rache!" Zamračím se a plácnu mu do ruky. „Rachel se hlásí" odpovídám s povzdychem. „Já jen, přemýšlela jsem, co bych dnes mohla podniknout." Odpověď jsem si opět vymyslela. Co by si o mě Michael s mámou asi tak pomysleli, kdybych jim řekla, že vidím vznášející se ženu - Moc čteš! To máš z toho neustálého psaní deníku! Já ti ty horory přece zakázala! Rache, neblázni, už to prosímtě neber, drahá. Jenže, máma se mé nepravdivé odpovědi chytne. „No já bych třeba nápad měla. Mohla by jsi mi dnes pomoci na zahradě, chtěla jsem zasadit pár nových hortenzií a druhá ruka by se mi hodila, respektivě třetí." mrkne na mě spiklenecky. To jsem zase něco řekla. Zlehka přikývnu i když uvnitř sebe s tím rozhodně nesouhlasím a blesku rychle se otočím zpátky směrem k lesu, abych se ujistila, kdo to ta tajuplná dáma je. Ale po postavě ani doušek. Prudce se opřu, když v tom mi dojde, že sedím na lavici bez opěradla, takže to vlastně zjišťuji, až už ležím na podlaze. Michael s mámou se v okamžiku objevují přímo nademnou. „Proboha, Rache, co tak zhurta?" zasměje se Michael a zvedá mě pomalu zase na nohy. Máma se na mě jen ustaraně tváří. „To vyšel další díl toho tvého nejmilejšího seriálu s ještě milejší hlavní postavou?" dodal Michael. Chvíli se na něj opravdu hodně mračím, ale potom spolu dostaneme takový záchvat smíchu, že ani máma tomu nepohrdne. Mezitím co se na verandě smějeme jak blázni z nějaké psychiatrické léčebny, někdo zazvoní. „Jdu tam!" řekl Michael a už byl u dveří. Máma šla hned za ním. Velmi mě zajímalo, kdo to na nás právě zazvonil, že by ta tajemná žena? Snažila jsem se nenápadně odposlouchávat, ale to co jsem zaslechla, mě vyděsilo. „Hele, co to děláte, nechte mě!" křičel Michael. Vykulila jsem oči. Mé srdce mi začalo bušit jako nikdy. Nejsem schopná se pohnout, nevím co dělat. Měla bych jít Michaelovi pomoci nebo přeskočit verandu a utéct? Srdce se mi rozbušilo ještě víc, jelikož jsem zaslechla kroky, které se blížily směrem k verandě, tedy ke mně. Nohy mi zkameněly. Byla jsem smířená s tím, že můj život už za okamžik navždy skončí, když v tom se za závěsy objevila máma. „Mami!!" vykřikla jsem. Máma mě hned ale ústa chytla dlaní. „Pšššt, prosímtě, Rachell, musíš jít, uteč, Rachell, běž! Utíkej směrem do Wernstonesportu, tam si tě najdu!" se slzami v očích mě strčila na okraj verandy. Já ji blesku rychle přeskočila a běžela jsem. Běžela a běžela, i když mi nohy skoro už nestačily. Tak moc jsem se chtěla otočit, ale svědomí mi to nedovolilo. Najednou jsem byla u mostu, kde jsem viděla tu tajúplnou postavu. Byla jsem tak zadýchaná, vystrašená a napjatá zároveň, až mi svědomí nedalo a já se otočila. Jenže jsem se v tom zápalu napětí už vůbec neovládala a do nohy se mi zabodla zeschlá větev. Chtělo se mi tak moc křičet, ale bolest byla větší a mé síly byly vycuclé do masa a to doslova. Nohy se mi podlomily. Sesypala jsem se na zem jako tělo bez duše. Tak moc bych chtěla mámu a Michaela u sebe. A tátu nejvíc.