In Flames | CZ |

Prolog

Tiché ráno prořízl ostrý hvizd. Rozespalá dívka se naštvaně zadívala směrem ke dveřím a pak si přikryla hlavu polštářem. „To nás nemůže budit nějak lidštěji?" zamumlala na adresu své adoptivní matky a posadila se. Chvíli jen zírala do zdi a přemýšlela o tom, jestli by nebylo lepší simulovat nějakou nemoc, aby se škole vyhnula, nakonec se však vysoukala z postele, navlékla si pruhované chlupaté ponožky a seběhla po schodech dolů do kuchyně.

Naskytl se jí stejný pohled jako každý všední den. Celá její rodina seděla u stolu, mezi nimi se nacházel talíř plný čerstvě opečených toustů a nádoba s máslem a marmeládou. „Dobré ráno," zamumlala a posadila se na své místo. Mezitím, co si mazala toast, zabloudila pohledem k televizní obrazovce. „Dnes bude polojasno až zataženo, teploty se budou pohybovat mezi sedmnácti a dvaadvaceti stupni celsia," stihl moderátor říct, než se ozvalo tiché zapraskání a obrazovka zčernala. „To budou zase pojistky," povzdechl si dívčin otec, položil noviny a zvedl se od stolu.

„Aiden, vypojíš prosím toastovač?" Zadíval se na ní, klidně přikývla a udělala, oč žádal, pak se vrátila ke stolu a dojedla svou snídani. Následně se vrátila po schodech nahoru, aby provedla ranní hygienu a oblékla se. Když se podívala na hodiny, bylo půl osmé. „Sakra," zaklela tiše, popadla svůj školní batoh a zaklepala na dveře pokoje svého bratra.

„Odvezeš mě?" zeptala se a vrhla přitom na Alexe prosebný pohled, ten jen zakroutil hlavou a dál cosi sypal do malé nádobky. „Prosím, nechci hned první den přijít pozdě, navíc, stejně tam jedeš taky, takže když vezmeš o pasažéra víc, ani to nepoznáš." Světlovlasý chlapec nakonec položil sáček i nádobu na stůl, černý batoh, který vypadal, jako by ho předtím jen hodil do kouta a dál se mu nevěnoval, což se také pravděpodobně stalo, si dal na záda a sešel do předsíně. „Dobře, ale v tom případě jedeme hned."

Aiden mu rozhodně neplánovala nechat čas, aby si to zase rozmyslel a tak si jen nazula boty a pak vzorně čekala u auta. Do školy dojeli akorát včas. Jako obvykle se nic zajímavého nedělo. Posadila se do zadní lavice a více méně celý den jen zírala z okna. Byla na téhle škole sotva několik hodin a už stihla sklidit pěknou řadu ne zrovna moc lichotivých přezdívek, ale bylo jí to tak nějak jedno. Za těch šestnáct let, co je na světě si na tohle už stihla zvyknout. Většinou se poznámky týkaly její tmavší barvy pleti, kterou získala okamžitě, jakmile se ocitla na několik minut na slunci.

Konečně zazvonilo na konec hodiny, popadla svoje věci a vystřelila ven ze třídy, co nejrychleji to šlo. Namířila si to přímo ke své skřínce, u které zastavila, aby mohla zadat kód na otevření. Konečně se ozvalo pípnutí oznamující, že kód byl přijat a plechová dvířka se otevřela. Vyměnila hromádku učebnic za ty, které bude potřebovat na další hodinu. Už chtěla odejít, když za sebou uslyšela hlas. „Hej. Zase jsi používala samoopalovací krém?" rozhodla se to ignorovat a rychlým krokem mířila do třídy, ten člověk jí ale předběhl a zastoupil jí cestu.

„Co chceš? Já musím na hodinu," zabručela otráveně. Stála tváří v tvář klukovi, který byl minimálně o třicet centimetrů větší než ona a to si o sobě nikdy nemyslela, že by byla malá. Pokusila se kolem něj projít, ale chytil jí za paži. „Dej mi pokoj," vyštěkla. Jemu se na tváři objevil široký úsměv. „Ale.." nadechl se a chtěl něco říct, v tu chvíli se však zdálo, jako by mu někdo sebral slova od úst.