Nevím kdy to začalo, nevím ani proč, jediná věc, kterou si pamatuji je, že jsem se ráno probudil bez chuti žít. Věděl jsem, že existují lidé, kteří by mě zastavili, kdyby byli se mnou - nebyli, ale nemohl jsem jim to udělat. Týdny a měsíce míjeli a já měl čím dál větší chuť ubližovat si. Nesčetněkrát jsem se pořezal a všechno ze mě opadlo, když jsem zase cítil to všechno, kvůli čemu jsem to dělal, udělal jsem to znovu a znovu. Problémy se kupily, až toho bylo prostě moc, vzal jsem si do pokoje nějaké léky, bylo mi jedno k čemu jsou dobré, prostě jsem je hodil do skleničky a všech 12 jsem polknul. Nedalo se to, bylo jich moc, všechny jsem je zapil vodou a čekal co se stane. Zarazilo mě, že se nic nestalo, bylo mi jen trošku špatně, ale tím to celé skončilo.
Nikdy bych si nemyslel, že mám sebevražedné sklony, že bych se nedokázal jen tak říznou, že bych si nikdy nevzal víc prášků, než mi doporučil lékař. Všechno se tím změnilo, nevážím si svého života, i když se najdou světlé chvilky, pořád je tady všechno to špatné. Mám pocit, že přátelství se až moc přeceňuje. Lidé jsou moc sobečtí na to, aby byli přátelští. Nikdy nebudou naslouchat bez odporu, vždy by trávili čas nějak jinak než řešením problémů jiných. Manipulují s námi, aby docílili vlastního štěstí, aby dostali to, co chtějí. Jasně, každý má své problémy, není přeci důvod je řešit tímto způsobem, ale jednoho dne se prostě všechno nahrne, člověk si vzpomene na všechno to špatné, zlé a je konec.
Snažím se na to nemyslet, přežívat, v podstatě tento příběh použiji jako zápis do deníčku, jen jsem nezačal slovy ''Milý deníčku''. Po někoho je to složité pochopit, někeří zase chápou každé mé slovo. Nestojím o lítost, ta mi nic nedá, nic mi nepřinese, nic o co bych se mohl opřít a říct si, že má smysl žít. Snad jediné co chci je publikum, šířit tento i jiné příběhy dál. Chci, dělat lidem radost, třeba prostřednictvím příběhů, i když nejsou veselé, zatím. Já chci být slyšet. Jistou odchylku od všech těch problémů mi poskytly Beliebers Meetingy, které pořádám. Celé odpoledne si užívám, nemyslím na to. Tímto směrem se chci ubírat a kdo ví, třeba se dostanu někam dál, třeba se lidé dozví, že existuje někdo, kdo chce dělat i něco jiného, než jen sedět doma u počítače a hrát hry. Od malička jsem chtěl vystupovat a taky jsem vystupoval, nebylo to sice nikterak velké, ale bavilo mě to. Těžko bych tento pocit znal, kdybych nechodil na ZUŠ obory housle a zpěv. Bylo to fantastické, dostat ze sebe pomocí hudby a melodie všechno, vědět, že lidé poslouchají a jsou tam právě proto, aby slyšeli všechny účinkující. Tohle je to, co chci zažívat znovu. Nepotřebuji rozdávat autogramy v MHD po cestě do školy nebo být stíhán bulvárem a fotografy, kdo by o to stál. Stačí mi jen pocit, že jsou tu lidé, kerým nejsem lhostejný, lidé, kteří jsou šťastní za to, co dělám. Tohle je můj cíl, doufám, že se mi podaří jej uskuečit.
