Mami, řekni mi, jak vypadá tatínek," škemrala drobounká holčička s hnědými vlásky, které voněly , jelikož byly právě umyté.
"Ale zlatíčko, slyšela si to už tolikrát, nechceš raději přečíst nějakou pohádku?"
Malá Olivie prosila svou maminku o popisu svého otce, již tolikrát, až jde hlava kolem. Nebyl týden, kdy se na něj nezeptala. Nebyl den, kdy na něj nemyslela. Tato malinká dívenka byla velice nadaná. Vždy byla o něco chytřejší než ostatní děti. To podědila po své matce. Také měla hudební sluch, vždy ve školce zpívali nějakou písničku a jako první jste u piána viděli malou Olivii. Hudební sluch zdělila po svém otci. Byla to moc chytrá holčička a její maminka na ní byla pyšná, věřila, že by byl na ni pyšný i Justin tedy její otec.
"Plosíím," zaškemrala maličká a našpulila své droboulinké rtíky.
"Tak dobrá, ale pak se půjde už spát, ano?" Olivia jen přikývla.
"Tedy, jak bych začala..."
"Začni odshola!!" křikla z pod peřiny, znala ten popis nazpaměť. Abby se jen ušklíbla.
"Odshora? No dobrá. Tak tedy, tvůj tatínek. Měl krasné hnědé vlasy, skoro tak hezké jako jsou ty tvoje. Měl upřímné hnědé očka, které dokázali z člověka ihned vše vyčíst, ať už to dobré, nebo to špatné. Jeho úsměv.. Ah, ten jeho úsměv. Olivie, kdyby se jen na tebe usmál, zlepšilo by ti to náladu. Byla by si šťastná jako tenkrát tvoje babička, když tě viděla, po tak dlouhé době." Abby se s úsměvem na tváři podívala na Olivii. Ta už spokojeně oddychovala.
Abby vstala a ztlumila světla v dětském pokojíčku, dveře nechala pootevřené, aby ji slyšela. Sešla dolů a nacházela se v krásném prostorném obýváku sladěný do červené a kávové barvy. Koukla se na nástěnné hodiny, které ukazovaly přesně devět hodin večerních. Dnes to stihly dříve, než obvykle. Sedla si ke stolu s notebookem. Zapla ho a navštívila sociální sítě. Nic nového na nich nebylo. Notebook vypla a šla se koukat na televizi. Nevnímala ani tak televizi jako spíše své myšlenky. Musela stále přemýšlet nad tím, jak sehnat Justina. Jestli mu přímo zavolat, ano, přiznává, i za ty tři roky má stále jeho číslo, a nebo jestli se pokusit ho najít někde osobně. Rozhodla se pro druhou variantu. Opět koukla na hodiny a nevěřila svým očím. Již uplynulo půl hodiny. Opět vyšla schody do koupelny, umyla si vlasy a následně si je vysušila jen ručníkem. Fén by mohl malou vzbudit. Přesunula se do své ložnice, která byla naproti koupelně a zároveň vedle pokoje Olivii. Lehla si do veliké postele a přemýšlela, opět její myšlenky putovali k Justinovi . To jak ho pokaždé popisuje Olivii. Vždy jí to připomene, chvíle strávené s ním. Ať už ty chvíle byly pěkné a nebo ne. Abby se pomalu zavíraly víčka, když v tom uslyšela velikou ránu z venčí. Pomalu nejistým krokem se zvedla a mířila k oknu, ještě před tím než tam došla se zastavila a zaposlouchala, jestli to nevzbudilo Olivii. Ne, stále spí, je to dobré. Poté tedy došla k oknu, vykoukla z něj a nevěřila svým vlastním očím.
Tak další část je na světě :) Doufám že se líbí :)
