Hranice možností

Prolog

Leží neviditelný na promáčené půdě, obklopený vysokými kapradinami a liánami. S nastraženýma ušima naslouchá zvukům džungle všude kolem. Koruny vysokánských stromů vytváří spletitou zelenou střechu desítky metrů nad zemí. Všude panuje šero a podezřelý klid.
Cítí, jak se mu mokré oblečení nepříjemně lepí k tělu, ale nemůže se nijak moc pohnout, aby se neprozradil. Skrz optiku pušky, kterou má opřenou o pravé rameno, systematicky pomalu propátrává zelenou změť před sebou. Pomalý hluboký nádech a výdech. Na čelo mu odkudsi shora dopadne velká kapka a sjede mu přímo do levého oka. Zamrká, aby ji dostal pryč.
Přesně v ten okamžik, kdy si dovolí na chvíli polevit v pozornosti, zahlédne pohyb. Za jedním z tlustých kmenů několik set metrů od místa, kde je schovaný, se na pár vteřin objeví hlava. Blesková reakce získaná díky dlouhé praxi, prst na spoušti, tiché zasvištění letící kulky. Zásah.
Ještě zbývá jeden, pomyslí si. "Tak kdepak tě máme?" zamumlá si pod vousy a zavrtí se. Přestože v džungli panuje takřka tropické klima, pod mokré oblečení se mu pomalu vkrádá chlad.
Po několika nekonečných minutách se mu na samém kraji zorného pole mihne stín. Je ale příliš daleko na to, aby ho mohl bezpečně trefit. Rozhodne se jednat: dojde si pro něj osobně. Ví, že bude riskovat. Neskutečně riskovat. Ale strávil by tu přece mládí, kdyby měl pořád na někoho čekat. Jasně. Pojďme na to.
Svižně se vyhoupne na nohy a rozběhne se směrem k místu, kde zahlédl svůj poslední cíl. Proplétá se vysokým kapradím, ladně jako laňka skáče přes výmoly a kopečky z bláta. Hustá pralesní vegetace mu brání v pohybu, připadá si, jakoby běžel pod vodou. Cesta je zrádná, každou chvíli se může natáhnout. Sem tam se noha zachytí o liánu, zaboří se do bláta víc, než by měla, nebo zakopne o bludný kořen. Všechna sebemenší zaškobrtnutí však úspěšně vyrovnává.
Kolem ucha mu prosviští kulka. Těsně, oddychne si. Aspoň ví, že se vydal správným směrem. Rychle zapadne za nejbližší kmen stromu. Podél něj se sesune dolů a skoro neslyšně se plazí podrostem ještě dál. Zastaví se. Otáčí hlavu ze strany na stranu. Teď by měl být někde na úrovni svého jediného protivníka.
Vidí ho. Vyčkává ukrytý za tlustým stromem. Tmavé brýle a kukla, za kterou je schovaný bezejmenný, blíže nedefinovaný obličej. Není za nimi nic, co by se dalo nazvat člověkem. Není důležité kdo se za nimi skrývá. Je to jen maska, aby měl objekt určitý tvar. Aby se dalo po čem střílet.
Má ho na mušce. Protivník bez tváře je v pasti. Poslední výstřel, díra v brýlích a poroučí se k zemi. Zbyde jen tmavá hromádka na zemi u kmene stromu.

Probudí se.