Hranice možností

2

Za dveřmi se nacházela několik metrů dlouhá bíle vymalovaná chodba bez oken, osvětlená dalšími zářivkami, které vydávaly nepřirozeně bílé palčivé světlo. Staré ošlapané linoleum na podlaze se táhlo, kam oko dohlédlo, ode zdi ke zdi, od jedněch dveří k druhým.

Přímo naproti dveřím, ze kterých vyšel Ray, byly na konci chodby další dveře. Tyhle střežily hlavní vchod do tajných laboratoří. Z obou stran se otvíraly elektronicky pomocí desetimístného číselného kódu. Ten znali v tuto chvíli pouze dva lidé - Ray a Danny. Frank musel pokaždé přicházet i odcházet s jedním z nich, protože mu číslo zatím odmítli prozradit.

Areál laboratoře nebyl nijak velký. Vznikl ve sklepení jednoho starého obytného domu, ve kterém však už delší dobu nebylo ani živáčka. Přestavba stála zakladatele hodně peněz a úsilí, nicméně mohli být na svou práci hrdí. V několika místnostech se nacházelo všechno potřebné vybavení pro výzkum, včetně kuchyňky, sociálního zařízení a malé ložnice.

Jediné, co jim tu chybělo bylo denní světlo. Často se stávalo, že pracovali nepřetržitě několik dní v kuse a ačkoli to odmítali přiznat, začínal jim pak dlouhodobý pobyt v kobce dost lézt na mozek. Jak už to ale bývá, nemůžete postavit tajnou laboratoř na hlavní nákupní třídě v prvním patře s prosklenými stěnami. To by pak přívlastek tajná přece ztratil veškerý smysl.

Ray nezamířil k hlavním ocelovým dveřím. Sice se už dva dny pořádně nevyspal, když s Dannym pracovali na mapě, kterou dnes zkoušel, ale potřeboval si napřed promluvit se svým dobrým přítelem a kolegou.

Dannyho pracovna byla umístěna hned vedle místnosti, odkud Ray právě vyšel. Bez klepání vrazil dovnitř. Naskytl se mu výhled na protější stěnu obsypanou různě velkými monitory. Některé z nich byly zapnuté a běželo na nich něco, čemu rozumněl snad jenom Danny. Největší z nich, s úhlopříčkou snad metr a půl, visel uprostřed toho všeho. Zobrazoval zelenou džungli, kterou kdosi pozoroval přes dalekohled. Hned, jak vstoupil, Ray poznal, na co se dívá. Danny si přehrával jednu z posledních scén jeho snu.

Seděl u stolu v pohodlném otáčecím kancelářském křesle, zíral na monitor a ruce mu běhaly po klávesnici. Byl to vyčouhlý hubený ajťák se zrzatým vrabčím hnízdem na hlavě a šibalským zeleným kukučem. Táhlo mu pomalu na třicet, ale pořád si zachovával vzhled puberťáckého klučiny. Byl Rayovým dlouholetým nejlepším přítelem a měli v sebe naprostou bezmeznou důvěru. Ochotně by svěřili svůj život do rukou toho druhého, což ostatně v podstatě celkem často dělali.

Frank seděl na obyčejné dřevěné židli vedle Dannyho a dění na monitoru pozoroval bez výrazu. Čekalo se jen na Raye. Ten se, když vešel, vydal přímo ke svým kolegům. Přistoupil ke stolu a založil si ruce na prsou. Všichni v naprostém tichu koukali na poslední sekundy klipu. Ray samozřejmě věděl, co všechno se bude ještě dít, ale ani po tolika měsících mu nepřestalo připadat fascinující, že si díky záznamu může prožít svůj sen ještě jednou a může jej i někomu ukázat. Ve svých zádumčivých slabých chvilkách pořád žasl nad tím, co vlastně objevili.

Sen skončil a obrazovka potemněla. Až tehdy se Danny na Raye v křesle otočil. "Poslouchej, ty mi teda dáváš. Musel jsem si ten konec pustit ještě jednou, abych uvěřil, že jsi fakt udělal takovou kravinu," poznamenal. Ray věděl, že naráží na jeho sebevražedný běh džunglí. Taky ale věděl, že ho Danny zná dost dobře a ví, že moc rád riskuje jak v reálném životě, tak i ve snech.

"Já si naopak myslím, že to byl naprosto geniální nápad!" zazubil se na něj Ray. Když však viděl Dannyho zdvižené obočí, přestal se usmívat. "No tak, chtěl jsem je dostat všechny. Říkal jsi deset. Tak jich bylo deset!" rozhodil rukama.

"Nenech se tam zabít, Rayi. Buďme rádi, že nevíme, co se stane, když tam umřeš," řekl Danny vážně a při slově tam mávl rukou k obrazovce. "Radši to ani nechcem vědět."

"Neboj brácho, dávám si bacha," ujistil ho Ray. "Navíc," dodal, "mě jen tak někdo neodkrouhne. Jsem na to moc dobrej," zakřenil se ve snaze zvednout Dannymu trochu náladu.

Danny pohoršeně zakroutil hlavou a otočil se zpátky k monitoru. Bylo však vidět, že se nezlobí. "Jinak ale celkem dobrý, ne?"

"Jasně!" potvrdil Ray. "Líbilo se mi to. Někdy až moc jednoduchý. Přidal bych tam nějaký další interakce. Myslím něco navíc, kromě všechno postřílej. Ale na tom se dá zapracovat."

"Jo. Zapracujem," řekl Danny nepřítomně a pak se znenadání otočil na Franka. Ten doposud celou scénu jen nechápavě pozoroval a když se na něj teď soustředila pozornost, bylo vidět, jak se stáhl do sebe.

"Ty," ukázal na něj Danny výhružně prstem, "nás chceš dostat do maléru? Ne? Tak to by sis měl konečně prohlídnout ty papíry, co jsem ti dal a příště si to po sobě radši pořádně přepočítat." Dannyho obličej potemněl. "O Lucasovi jsi přece už slyšel."

"Danny," napomenul kolegu tiše Ray, protože cítil, že atmosféra houstne. "Už dostal vynadáno. Slíbil, že se bude víc snažit." Kývnul významně na Franka. Ray s Dannym měli pocit, že si musí nováčka trochu vycvičit, musí znát hranice, ale zase z nich nesmí mít hrůzu.

Frank vyděšeně těkal očima z jednoho na druhého. "Vy mě nevyhodíte?" pípnul bojácně. Danny na něj pořád zlostně zahlížel, tak se slova ujal Ray. "Vyhodit?" zasmál se. "Hochu, ty jsi teďka fakt důležitej. Potřebujem tě. Tak lehce se nás nezbavíš. Nepřijali jsme tě jen tak pro nic za nic. Jenom nám prosím tě dokaž, že jsi vážně tak dobrej, jak o tobě říkali." Ray Franka dobrácky poplácal po rameni a pomohl mu na nohy.

"Pojďte, chlapi. Balíme to. Mám toho už dneska takhle," povzdechl si Ray a ukázal rukou nad hlavu. Potom odkráčel, následován vyjukaným Frankem. Danny povypínal počítače, zhasnul a zavřel za sebou dveře.