Jedna jogínka s posttraumatickou stresovou poruchou, parta labilních, zmatených a nepředvídatelných adolescentů ve zlomovém okamžiku své kariéry i života a kravaťáci, kteří jsou odhodlaní vyrejžovat maximální zisk s minimálním ohledem na všechny zú...
Problém se smlouvami jsem vyřešila s grácií sobě vlastní, nechala jsem to na Jondě a jejích zbrusunových řasách. Nakonec, těch podpisů je tam fakt hodně - a to hned pětkrát hodně, nemusí si toho ani všimnout, pochybuji, že budou kontrolovat každý z nich, obzvláště když má koketní asistentka zapojí všechen svůj šarm.
Ale stejně pochoduji po kanceláře, koušu si nehty a všelijak se snažím zaměstnat. Pálím už druhou vonnou tyčinku. Buď za chvíli přijde má asistentka s vítězoslavným úsměvem na tváři, nebo výpověď. To by byl megatrapas, kdyby mě vyhodili po dvou dnech v práci. Média by mě ugrilovala zaživa, celý Hollywood by se mi smál ještě hodně dlouho a s jistotou bych zbytek života pořádala místo světových turné za miliony dolarů leda tak semináře jógy pro těhotné a přednášky o buddhismu v komunitních centrech.
"Ničeho si nevšimli, všechno je v cajku. Aspoň prozatím," hlásí rozesmátá Jacqueline. Já ji prostě musím obejmout. Určitě slyšela, jak velký balvan mi spadl ze srdce, když mi oznámila dobré zprávy.
Slibuji, že si večer zajdeme na skleničku, abych ji tu službičku vrátila v promilích. A tykáme si. Partners in Crime.
Jmenuje se Joey!
Ale prý ať jí klidně říkám jen London, že to si tu snad zapamatuji snáze...Asi nemusím podotýkat, jak ironicky to řekla.
Louis's POV
Některá rána jsou prostě skvělá; přejete si, aby nikdy neskončila, užíváte si pohodičku ve vyhřátých peřinách, sledujete Looney Tunes, s trochou štěstí si pochutnáváte na domácí anglické snídani donesené rovnou do postele.
No a některá jsou horší.
Třeba když se probudíte rozlámaní na gauči a chce se vám absolutně nejvíc chcát a prostě nemůžete jít na záchod. Proč? Protože si ta mizerná rozmazlená kočka rozhodla ustlat na vašich nohách. No a Harry zabral, na co ta chlupatá obluda nedosáhla. A jako korunu tomu všemu pro vás u na gauči nezbylo moc místa.
Nějak jsem v sobě včera v noci, když Harry usnul v polovině maratonu Pirátů z Karibiku na mém rameni, nenašel dost síly, abych ho probudil, nebo se aspoň necitlivě vzdálil do pokoje pro hosty.
Ne, prostě jsem si pořád říkal až za chvíli, až za chvíli, až skončí ten díl, no a než skončil třetí díl, Harry mě definitivně pasoval do role polštáře a já usnul taky.
A teď je tu to dilema - vzbudit je a ulevit si, nebo se dál dívat, jak spí a riskovat, že mi praskne močák. (Což ostatně dělám už dvě hodiny a dvacet čtyři minut.)
No a dost. Musím. Navíc Harry mi začal slintat na rameno, což se tedy neodpouští. Nope. Nope. Nope. Veškerá roztomilost a kouzlo okamžiku je fuč. Ble. Fuj. Zahajuji únikové manévry z postele.
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
