Seděla jsem v jednom z mnoha kupé dlouhého vlaku směřujícího na Hlavní Nádraží. Bylo přesně sedm hodin večer, v tu dobu jsem bohužel měla mít schůzku s manažerem Asusu. Kdybych neměla už teď zpoždění, nebyla bych to já, ale upřímně? Bylo mi to absolutně jedno.
Život je hra, je super, a když si budu s prominutím zasírat hlavu takovejma pitomostma jako je půl hodina času nebo jedna schůzka stál by můj život za nic. Toť můj názor.
Vstala jsem a vydala se na záchod. Fujtajksl, kdo ten hajzl ve vlaku čistí? No, nechápu za co ty uklízečky platí protože slovo higiena nebo čistota očividně neznají.
Vracela jsem se zpátky když v tom se mi povedlo do někoho kdo právě vycházel z jeho kupé prutce narazit. Na jazyku jsem měla připravenou omluvu ale hlas té osoby mě zarazil.
„Ježiš Klári! Jak dlouho jsme se neviděli?" Ozval se náhle překvapeně nezaměnitelný hlas.
„Sakra Honzo!" Vyjekla jsem nadšeně. Můj kamarád ze základky a momentálně úspěšný Youtuber. Připadalo mi že se vůbec nezměnil. Ano, sice od té doby zjistil co to znamená chodím pravidelně k holiči který mě ostříhá a na sobě měl jiné tričko než posledně ale pořád to byl od pohledu stejnej debil jako předtím.
„Vypadáš absolutně jinak!" Zasmál se a nabídl mi abych se posadila k němu do kupé což jsem samozřejmě přijala.
Ano, měl pravdu, změnila jsem se. Přirozeně jsem byla brunetka s většími rty a modrýma očima ale ten vzhled mě brzy omrzel. Obarvila jsem si vlasy na černou, začala si malovat rty matně malinovou rtěnkou a nosit vírazné oční linky, k tomu jsem dnes měla šedivé volné tričko a černé džíny.
„Jo jo, změnila, ten starej ksicht byl už nudnej." Uchechtla jsem se. Měl na sobě šedivou mikinu se svým logem, černé džíny podobné těm mým a bílé boty. Vlastně jo, změnil se. Teď je přitažlivější. Sakra Kláro, je to tvůj spolužák ze základky, jeden z mnoha, je slavnej, na co myslíš?
„Chápu." Kývl a ukázal na svojí hlavu. „Měl jsem jí zelenou."
Jen jsem kývla že to vím a pořád ho pozorovala. Stejné oči, stejný úsměv, vlasy jen s jiným účesem a stejný hlas ale přece tu bylo něco v čem byl jiný než před čtyřmi lety, něčím mě zaujal víc než bylo zdrávo.
„Kam jedeš?" Zeptal se mě.
„Na hlavák, překvapivě. Jedu na nějakou schůzku ale mám-"
„Spoždění" dořekl za mě s úšklebkem. Musel si pamatovat moje věčné zaspávání a i dvouhodinové odkládání schůzky. Neměla jsem prostě představu o čase ale nějak moc mě to zatím neomezovalo takže pohoda.
„Jop, znáš mě jako svý boty." Uchechtla jsem se, dnes již v naší konverzaci podruhé.
„Některý věci se zapomenout nedají a výraz učitelek na tvoje omluvenky který jsi si psala sama byl vždycky k nezaplacení." Rozesmál se.
„Jak byla ta jedna..." přemýšlel
„Jo! Omlouvám pozdní příchod mé dcery do školy, dnes nám zemřela fretka, byli jsme jí pohřbívat." Vzpoměl si a začala jsem se smát i já, moje výmluvy byly vždy... originální.
„Tak co je novýho?" Zeptala jsem se pro změnu já. Zdvihl oči ke stropu, to vždy dělal když přemýšlel.
„Já myslím že nic extra zajímavými až teda na ten YouTube no, ale to víš." Pokrčil lhostejně rameny. Jen jsem kývla a začala sledovat cestu za oknem, už jsme jeli po mostě což značilo že tam již konečně budeme.
Vlak pomalu začal zastavovat a oba jsme vstali. Honza se usmál, nechal mě projít první. Nějakej slušnej, pamatuju si ho jako to pako který jezdilo po schodech na pennyboardu a pokaždý se rozsekalo. Pomyslela jsem si ale nechala to být a sešla dolů na pevnou zem.
„Tak asi.. čau." Trochu rozpačitě jsem se s ním rozloučila. Jen se usmál až malinko přimhouřil oči. Další z jeho typických grimas.
„Jo, čau." Oplatil mi frázi a já se vydala směrem k vchodu do chodby která vedla do haly kde jezdila metra.
„Kláry! Ještě počkej!" Zakřičel za mnou najednou. Překvapeně jsem se otočila. Doběhl za mnou a udělal věc kterou bych nikdy nečekala.
Políbil mě. Rychle a nečekaně ale to mi stačilo. Nechápavě jsem se odtáhla.
Jen se zase kouzelně usmál a mykl obočím.
Někdo na něj začal křičet z druhého konce nádraží, Honza mi jen naposledy zamával, rozeběhl se za klukem kterého jsem neznala a nechal mě tam absolutně zmatenou stát uprostřed nástupiště.
