Byl to ten nejdivnější pocit v mém životě. Šla jsem dlouhou uzkou chodbou plnou dveří, stačilo najít ty správné. ,, Dvěste- šest " zašeptala jsem. Míjela jsem tisíc dveří, jen né ty jedny. ,,Krucinál " položila jsem otázku sama sobě: ,, Je to vážně dvěste-šest ? " Bílé dveře. Oddychla jsem hlasitě, konečně vidím čislo 206. Otevřu je, jen jediná postel a jeden člověk, který je pro mě vším a on má teď odejít ?! Nemohla jsem uvěřit, nebo spíš nechtěla. Náhlé sucho v ústech mě zbavilo řeči. Jen sedím s pocitem prázdnoty a pozoruju ho, jak spí.
Čas se snad zastavil. Čekala jsem jestli se probudí. Marně. Pokoje se rozlehl hrozný tón., na který ikdy nezapomenu. Bodal mě do uší. V pokoji nastal zmatek. Doktor a sestry se tam zbíhali jako vosy na sladké.Bylo pozdě. Náhle kapky deště začali bubnovat na okna. Jkao by i nebe plakalo. A já stále seděla, chtěla ho držet za ruku, nemohla jsem tomu uvěřit. Uplynulo pár dní Já pořád koukala do prázdné zdi před sebou. Hlavou mi probíhalo tisíce myšlenek a vzpomínek. Chtěla jsem se rozloučit. Říkala jsem si: ,, probuď se je to jen hrozný sen " Nebyl. Přišlo to, co nikdy nemělo. Začalo mi docházet,že to bylo naposledy, že se to nedá vrátit. Bolelo to, ale nebylo na výběr. Vzpomínala jsem na jeho tvář, jeho smích, ale i na chvíle,kdy mě dokázal rozbrečet. Nikdy jsem mu nedokázala řict, co opravdu citím. Na to už je pozde :(
