DOMINANCE

Short story

Bohatství. Co vůbec znamená slovo, pod kterým si většina lidí představí to samé? Slovo, které lidé berou za označení hmotného majetku, jako například drahé šperky, drahé telefony, oblečení navrhnuté známými návrháři a ještě k tomu šité na míru, obrovské domy, které jsou pro jednoho člověka až směšně prostorné a to mají navíc velké zahrady nebo bazény, luxusní auta, která jedno stojí víc peněz, než pět obyčejných, drahý nábytek a doplňky, najaté služky, uklízečky, chůvy a nebo osobní štětky. Tak nějak si velké množství lidí představuje bohatství a já jsem jeden z mála, který si libuje v podobných podmínkách popsaných výše. Být ředitelem jedné z nejúspěšnějších firem ve státě je poměrně dobrý post a hlavně s dobrým platem. Všichni jistě víte, jak to chodí..

Někteří k penězům přišli štěstím v loterii, jiní zdědili majetek po rodičích, ale já nepatřím ani do jedné z těchto dvou skupin. Já si své současné místo získal tvrdou prací a tím pádem si ho zasloužím víc, než ti, kteří by ve 20 letech zdědili celou firmu po fotrovi, který se z tlaku celého toho vedení, rozkazování a hlavně zodpovědnosti odstřelil nebo uchlastal a jeho jediné dítě tím pádem získalo všechnu tu moc, ale já ne. Dlouhou dobu jsem měl jenom průměrné místo, které mohl mít každej debil, ale po letech práce a snahy jsem se z obyčejné kanceláře dostal až na nejvyšší místo, kterého lze vůbec dosáhnout. Žádné dědictví, žádné štěstí, žádné sračky. Jenom tvrdá práce a odhodlání dokázat víc, než ostatní a proto si taky teď hodlám užít tu sladkou moc, která mi právem náleží, ve vlastním stylu.

Když máte tolik peněz, tak si můžete vlastní kancelář vybavit jak jen chcete a proto jsem se nemusel ani zvednout z černého koženého křesla nebo obejít drahý dubový pracovní stůl stejné barvy, abych si sem přes sadu tlačítek na ovladači přivolal svoji nejoblíbenější zábavu a zároveň nejcennější společnost.

Hned po zapípání, jenž značilo postřehnutí příkazu, se z telefonu taktéž na mém stole začaly ozývat šumivé zvuky, jako když chrčí vysílačka a to pro mě byl signál, že už mě slyší.

,,Entrez la scène!", přikázal jsem rázným hlasem, přitlačil ukazováček na plochu rudého tlačítka a v ten moment už se ozvalo zasyčení jako při vytvoření velkého množství páry, železná konstrukce skrytá za dvěma páry tvrdých dubových desek v podobě vrat, které se nacházely přímo naproti místu, kde jsem si v klidu vysedával za stolem, se začala rozjíždět do stran, takže vjela prakticky dovnitř zdí a spolu se cvaknutím naznačujícím, že dveře svůj úkol otevření splnily, se celou mojí kanceláří, která byla, kromě momentální show přímo přede mnou, naprosto tichá, rozezněl mě moc dobře známý zvířecí sten, který mi jako by nahrnul energii zpět do těla, jako by mi vdechl život, který se během vyřizování a podepisování stovek tisíc papírů ztratil.

,,Papa veut jouer.~", zašeptal jsem si sám pro sebe se samolibým úšklebkem na rtech, když se z místnosti, ze které vyzařovalo rudé světlo, vynořila silueta v podobě mužského těla a jediné světlé místo na černém obrysu byly ty oči. Oči hladové šelmy, které mě už teď pálily na popel, ale já si ten zářivý pohled užíval víc, než cokoli. Už jen díky jeho oceánovým zorničkám zabodnutým přímo do mých očí mi bylo úplně jasné, po čem touží a když se rozešel směrem ke mě, šel vidět i černý kožený obojek kolem jeho krku.

Je to mladej kluk. Spratek, kterej si potřebuje zvýšit ego vším, co ho zrovna napadne a taky, že to dává často najevo a nebojí se si dovolit kousnout svého pána, ke kterému by měl mít respekt. Troufá si. Dovoluje si ke mně víc, než si kdy dovolil kdokoli jiný a to je právě ta jeho vlastnost, která mě tehdy přitahovala natolik, že jsem po něm začal toužit. Chtěl jsem ho. Musel jsem ho mít jen a jen pro sebe a teď, když už stojí přímo naproti mě opřený dlaněmi o černé dubové dřevo a sklání ke mě svůj odhodlaný pohled, si můžu vychutnat ten krásný pocit, že je můj..