V pravé ruce meč, levá ruka prokřehlá od seslané magie a kolem mě kruh těl. Na hlavou svit poblikávající lampy a v hlavě prázdno. Netuším kdo jsou ti které jsem právě poslal do nebytí a nevím proč jsem je zabil. U boku mi visí pouzdro. Meč do něj pasuje, takže můžu předpokládat, že ten meč je můj. A umím čarovat. Takže jsem nejspíš mág. Ale jinak nevím kdo jsem, kde jsem a ani kam bych měl jít. V kapse kabátu mám tisíc dolarů v sto dolarových bankovkách a padesát dolarů v menších bankovkách a mincích. Dále jsem v kapse našel malý ametystový kroužek který je na dotyk teplý. Vím že je to magický článek. Silně nabitý. Ve vnitřní kapse byla krabička cigaret a v ní zapalovač s vyrytým pentagramem. V druhé vnitřní kapse je mobil. A v něm uložené jedno jediné číslo. Ten kabát je mimochodem velmi kvalitní a hřeje. Bezprsté rukavice na mých rukou jsou taky velmi příjemné. Něco mi říká že bych na to číslo měl zavolat, ale ještě chvíli počkám. Jdu temnou ulicí a před sebou slyším projíždějící tramvaj a lomoz hlavní ulice.
Jak se pomalu dávám dohromady, padá na mě únava. A začínám mít hlad. Štěstí mi přeje. Hned jak vejdu na ulici, vrazím do prodavače kebabu.
"Jeden kebab. Extra maso, extra zelenina. A rychle prosím."
Nějak divně se na mě podívá. Není se čemu divit když mi pod kabátem čouhá jílec meče.
Nevím jak a proč, ale z prstů poskládám znamení a pohybem ruky ho proti němu vyšlu. Chvilku se na mě dívá prázdným pohledem.
"Žádný meč jste neviděl. A teď mi uděláte ten kebab. A kdyby mě někdo hledal, nebo se po mě ptal, neviděl jste mě."
"Co prosím? Ach, ten kebab."
Něco mi říká, že mě sledují. Opět nevím kdo a proč. Hlavně v klidu. Proplétám se mezi lidma, ukusuju svůj kebab a poočku se dívám kdo by mě mohl pronásledovat. V takhle hustém davu se ale špatně vyhledávají pronásledovatelé. Zase na druhou stranu se v něm dá jednoduše ztratit. Kontakt v mobilu je uložený pod jménem Igor.
Kabát mi padne, takže můžu předpokládat že je můj.
A proč by v mém kabátu nemohl být můj mobil že.
"Tady Igor. Co se děje Maxime?"
Aha, jmenuju se Maxim. No, mohl jsem dopadnout i hůř.
"Maxime, jsi tam?"
"Jo, jsem tady. Igore, někdo mě sleduje."
"Kde jsi?"
"Motám se po hlavním náměstí, cpu se kebabem a snažím se identifikovat ty co po mě jdou. Můžeš mi nějak pomoct?"
"Zahni vpravo."
Z nedostatku lepších alternativ jsem doprava zahnul.
"Maxime tady!" z prava se ozval dívčí hlas.
"To jsem já, Klára."
No. Jelikož si kromě poslední půlhodiny nic pořádně nepamatuju, tak je možné že je spousta věcí jinak, ale za své stávající já můžu říct, že s dvanáctiletou holku s UZI v ruce, která na mě volá z polootevřených dveří v tmavé uličce bych nikam dobrovolně nešel. Ale všechno je lepší než se dál motat v davu a nevědět jestli po mě někdo v další vteřině nezačne střílet.
"Kde jsi byl?"
Co jí mám sakra říct. Vždyť ani pořádně nevím kdo je, nemluvě o tom co má v plánu.
"Byl jsem se projít."
Jasně. Naprosto logická odpověď.
"Projít? Byls čtyři dny na procházce?"
Čtyři dny? Kde jsem mohl být čtyři dny?
"Hej vy dva, tady!"
Povědomý hlas. Slyšel jsem ho v telefonu.
"Igore?"
"A kdo jiný."
"Když ti řeknu že si kromě poslední půlhodiny nic nepamatuju, bude to dostatečný důvod proč jsem takhle zmatený?"
"Co?! To myslíš vážně? Kromě poslední půlhodiny máš temno?"
"Upřímně, přeju si abych si dělal srandu. První věc kterou si vybavuju, je jak stojím v podchodu obklopený mrtvými těly. A nebýt toho, že jsem ti zavolal tak bych ani nevěděl jak se jmenuju."
"Jak přesně jsi je zabil?"
"Nevím. Tipuju že pár jich šlo mečem, ale většinu jsem asi zabil magií."
"No. Doprdele."
Tohle jsem asi posral.
"Nechceš mi říct co se děje?"
"Aha. Jasně. Takže, jsme tady na pozorovací akci
