Oblohou se prožene blesk, který s následným dunivým hromem prosvítí temné odpoledne a ohlásí tím příchod hustého deště. Jeho kapky pomalu narážejí a stékají po okně kupé, které jsem si ukořistil jen pro sebe, abych si užil aspoň chvilku klidu po cestě domů, po tom co ve škole vypukla panika okolo záhadné smrti jednoho studenta v bludišti při hře o ohnivý pohár. Ještěže nám dali volno, jinak bych ten cvokhouse nerozdýchal.
Kapky začínají čím dál víc burácet do skla a i blesky začínají nabývat na intenzitě. Během chvilky se rozpoutala silná bouře a ovzduší se všude kolem značně ochladilo. Povytáhnu si límec svého hábitu výš kolem krku a nezaujatě hledící na letmě poblikávající světlo se snažím usnout, když v tom celou soupravou zazní hlášení, ať studenti za žádnou cenu neopouštějí svá místa, zatáhnou rolety a dveře zajistí blokovacím kouzlem a poté v naprosté tichosti vyčkají na další pokyny.
Super, teď abych se musel zvedat kvůli nějakému prvákovi, co dělal pičoviny s hůlkou. Těžce zvednu svojí osobu ze sedačky a pomalu začnu soukat hůlku z kapsy hned po tom co si rozespale otřu oční víčka. Jen co stačím vyslovit prvních pár slabik zaklínadla, zaslechnu z chodby zvuk zběsilého běhu a rachocení zámků sousedních kupé.
Co to?! Nestačím se ani podivit a do kupéčka mi vběhne zmoklý a udýchaný běžec.
,,Pottere?!'' zkřiví se mi obočí údivem a nechutí k náhlé situaci, kdy čas mého klidu pominul.
,, Rychle! To kouzlo!'' udýchaně polkne slova a rukou ukáže na dveře. Vypadá dost rozrušeně a tak bez dalších otázek dokončím zaklínadlo a dveře se neprolomitelně zablokují.
,,Pottere, můžeš mi laskavě ří...''
,,Ne! Ticho...'' blezkově se jeho ruce obmotají kolem mých úst a se zarytým pohledem do očí mi pošeptá: ,,Moskomorové...''
Cítím jak se mi hrůzu skoro až zastavil tep a buď to bylo tím, nebo okolím, ale náhle jsem pocítil velký nával chladu a přesně v tu samou chvíli přestala fungovat veškerá elektřina.
,,Už jsou tu.'' sleduji, jak tato slova opouští zmodralá ústa mého narušitele, a slyším, jak se nám oběma zvyšuje srdeční činnost.
Zamrzá klika, mlží se sklo okna i dveří, ve vzduchu jde vidět náš dech.
Po celém těle mi naskočí husina, je to z toho chladu? Nebo tím, jak se ke mně nevědomě tiskne? Co mám dělat? Nechci se před Harrym znova ukázat jako strašpytel..ikdyž jím jsem...
Oba ztuhlí jako solné sloupy stojíme uprostřed místnůstky a s vytřesenýma očima sledujeme dva tmavé stíny procházející za tenkou plachetkou dveřní rolety, které odhaluje záře každého praskajícího blesku, při kterém vždy lapáme po dechu.
,,Už jsou pryč?'' snažím se zachovat klid a nedat najevo svůj strach, ale moje vlastní hlasivky mne zradí a ze mě vyjde vysoký soprán, díky čemuž vypadám jako ta největší třasořitka.
,,Myslím, že jo, ale raději počkáme do té doby, než se zase ozve hlášení.'' pronese Harry klidným tónem, jakoby to s ním vůbec nehnulo. Letmo se podívám do jeho očí jakobych v nich hledal ujištění, že jsem v bezpečí.
,,Ehm...Malfoji? Vím, je blbý se tě ptát, ale nevím kdy se dostanu zpět ke svému kufru, tak jestli bys mi nepůjčil něco na sebe?''. Prohlédnu si jej od shora až dolů a fakt, úplně jsem zapomněl, přede mnou opravdu stojí úplně promočený Potter.
,,Ale jen pro tentokrát.'' drze mu odceknu, aby si nemyslel, že bych pro něj udělal první a poslední jako ta banda vlezdoprdelek ze školy, jen co uslyší jeho jméno s podtextem – Ten co přežil Voldemortův útok.