Milovala jemnost sněhu, který se volně snášel k zledovatělému černému asfaltu. Přemýšlela nad světem a lidskou samotou. On však stále hledal sám sebe.
Příběh o pravdě, přátelství a v neposlední řadě i o lásce a strachu.
Stojím pod stříškou zastávky a marně pozoruji zamlžený displej mobilu. Autobus už tu měl být před deseti minutami a přesto nikde není.
Na ramena mi spadá ledový a jemný sníh a sklouzává za lem mého hnědého svetru. Studí, až mi z toho po těle běhá mráz.
Mobil zacinká a na displeji se objeví zpráva: Jarede, máš čas? -A.
Na tvář se mi vloudí úšklebek. Samozřejmě, že mám čas. Mám hromadu času. Neozývá se skoro měsíc a zrovna teď, když trčím neznámo kde, napíše. Typickej Andrew.
Chystám se odepsat, ale vyruší mě zaúpění pneumatik o zledovatělou silnici. Rychle zastrčím mobil do kapsy a vystartuji, aby si mě řidič všiml dříve, než bude pozdě. Na poslední chvíli autobus zastaví a dveře se otevřou. Do nosu mě udeří pach potu a plísně. Autobus je přetopený, takže si okamžitě musím přes hlavu sundat svetr.
"Kam to bude," zaburácí hlas řidiče a já bych se vsadil, že byl slyšet až na konec.
"Eeh- moment," znejistím a sáhnu do kapsy.
Šmátrám po malém a ohmataném lístečku, který by měl být někde na dně kapsy u kalhot.
"Chceš mi říct, že nemáš prachy?" Řidič se zašklebí a jeho husté obočí vytvoří jeden obrovský, děsivě vyhlížející útvar. "Řekni to rovnou, protože tady nechci žádný problémy. Už tak mám zpoždění, na pátou sedačku vlevo se poblilo dítě, nějakej chlápek si pořád stěžoval na mé tempo... Takže- jestli nemáš prachy, tak rovnou zase vylez ven, protože dneska už mi to tu leze krkem. Dělám neustále přes čas, plat je mizernej a ještě neustále poslouchám remcání cestujících."
Nechápu proč se mi s tím svěřuje, ale poznámky si raději nechám pro sebe. Řidiči jsou často dost nerudní chlápci v těchto případech a nechtěl jsem čekat další hodinu v tom mrazu.
"Ne, samozřejmě, že mám peníze." Aspoň jsem v to doufal. Ale peníze mi jsou k ničemu, když nevím, kam jedu.
Vracím se od strýčka domů, ale stále si nemohu zapamatovat, na které zastávce to vlastně vystupuji.
"Tak proč to tak vázne?" Řidič se podrbe na bradě a nasadí znovu ten nepříjemný výraz.
"Mám to!" vyjeknu více nahlas, než jsem chtěl. Zmrzlými a chvějícími se prsty podám řidiči malinký lísteček s nápisem zastávky.
"Tam jedu," ukážu na lísteček, který se řidič snaží rozluštit a rovnou mu do hrsti vložím pár mincí.
"Že to, ale trvalo," zamručí a pošle mě si sednout.
Poodejdu dál do vozu a posadím se k okénku. Netrvá dlouho, když mě do nosu udeří silný zápach, z kterého se mi zvedal žaludek. Tak moment. Kde, že se poblilo to malé dítě? Čtvrtá sedačka vlevo? Nebo pátá? Bože, já mám vážně kliku.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
