Mendacium [Shingeki no Kyojin]

Mendacium

Chladné němé místo, kam jsem vešel. Sál se zrcadly. Zcela prázdný, temný, jenom svit měsíce sem pronikal a byl zde částečně slyšet šum města; zvuky pneumatik, pohybující se po cestách. Pravděpodobně svérázně vážní pracovníci, co si to konečně mířili po dlouhém pracovním dni domů ke svým rodinám, aby jim mohli vyprávět, co tentokrát se s nimi přihodilo.

Cítil jsem se od toho všeho moc daleko. Moc daleko od reality. Moc daleko od svých pocitů. Respektive, já sám jsem je neustále odstrkával do pozadí, aby mi nepřekážely přemýšlet. Teď ne, je brzy. Až budu před zrcadlem, až budu stát v základní póze, až budu... Až budu sebou.

Studeným temným sálem se rozezněla hudba pomalého piána. Byla to nahrávka, pochopitelně. A k tomu – pouštěl jsem si zcela neklasickou píseň.

Zvedl jsem pravou ruku do vzduchu. Druhou jsem narovnal směrem od svého těla. Pravá noha překřížila levou ve předu. Mohl jsem začít. A já začal. Dovolil jsem si vyložit se na maximum. Teď jsem byl sám, nikdo neuvidí mé pocity, nikdo nepochopí můj tanec kromě mě. Každé slovo mi ho ale připomínalo a to byla jedna z těch nejbolestivějších věcí. Všechnu bolest jsem byl odhodlaný vložit do svého tance.

Byl jsem jim očarován, když jsme se teprve seznámili. Bylo to náhodou, i když, v našem světě se náhody přece nedějí, že. Tohle bylo něco, co bylo předurčeno, aby se stalo. Bylo předurčeno, abych v ten den cvičil s instruktorem. Bylo předurčeno, aby v ten ho přišel navštívit; aby se podíval, co dělá jeho otec. Bylo předurčeno, aby se naše pohledy setkali. Bylo předurčeno, aby mi jeho otec nařídil tancovat. A já tancoval.

Doposud jsem nepochopil, jestli to byl tanec, co ho ke mně tak přilákalo jako můru na světlo, nebo jestli to byly pocity, co jsem do tance vkládal, či jestli jsem to byl prostě já sám – to, jak vypadám. Když jsem ale skončil a koukl na něj, byl ohromen. Byl šokovaný, nemohl najít slova a jenom bezděčně lapal po dechu, jako ryba na suchu.

„Levi je nejlepší ze všech. Jenom on dokáže tancovat tak procítěně," řekl můj učitel a já nic nenamítal.

Tvářil jsem se zcela chladně a kamenně, zatímco jsem se protahoval a díval se někam jinam, jenom ne na toho kluka. Bylo na něm něco takového... živého a uvědomil jsem si, že to byla jenom pozornost. Byl neuvěřitelně pozorný, dával si pozor na detaily, gesta, výrazy, pohyby těla a díky tomu ve mně dokázal číst jako v otevřené knize, když jsem tancoval. Jinak mě ale nedokázal odhadnout a nedokázal pochopit, co vlastně cítím. Celou tu dobu. To byl první záchytný bod, který jsem ignoroval.

Prvně jsem v něm viděl někoho zcela obyčejného. Častokrát jsem v očích diváků vídával údiv, překvapení, pochopení, soustředěnost a i on takový na první pohled byl, ale jeho oči prozrazovaly něco jiného, co z něj dělalo někoho... neobyčejného. Nestál o to poznat mě a mé emoce přes tanec. Pro něj se to jakoby snad... zdálo moc jednoduché. Jeho zajímalo jaký jsem bez hudby, bez tance. Jaký jsem normální já, který se nedokáže světu ani usmát. Od začátku mu snad jakoby bylo jasné, jaký vlastně jsem, jaký s tím mám problém. Problém? Ne, nebral jsem to tak. Nikdy jsem doopravdy nestál o lidi, kteří po mě chtěli, abych projevoval své emoce. Dokázal jsem vždycky vyjít vstříc, to bez pochyb, ale evidentně to bylo málo. Znal jsem se moc dobře a bylo mi jasné, že kdyby zůstávali o něco déle, mohli dosáhnout svého, jenže nikdo neměl dostatečně trpělivosti. Kromě něj.

Čekal. Trpělivě. Dlouho. Snažil se. Pozoroval mě. Mluvil se mnou. Poznával mě. A otvíral mé srdce. Od začátku měl správný klíč v rukou, jenom nevěděl a nebyl si jistý, že do mého srdce pasuje, ale byl to on. Správný klíč. A v jeho rukou. Podařilo se mu to, co se nepodařilo nikomu jinému. Zamiloval jsem se do něj. Propadl jsem jeho kouzlu. Prakticky poprvé. A bez pochyb se to odrazilo i na mém tanci, který byl najednou... živější, plný lásky, náklonnosti, něžnosti a já byl... šťastný. Doopravdy šťastný. Jenže všechno bylo jinak, než jsem viděl já. Byl to jenom můj úhel pohledu.