Černá láska

|

Černovlasá dívka poslouchala za dveřmi, hádku svých rodičů. Už zase o ní. Furt se takhle hádali. Kvůli známkám, zájmům, vzhledu. Chtěli po ní aby byla vzorná, poslušná, malá, růžová princezna. Ale ona taková nebyla. Rodiče chtěli aby nosila upravené, především holčičí barvy oblečení. Ale jí se to nelíbilo. Měla ráda černou a roztrhané oblečení. A to se zas nelíbilo jejím rodičům.

,,Je to tvoje vina! Kdyby si nosil košile a kravaty byla by jiná!" slyšela zakřičet její matku. ,,To teda není! Já nemůžu za to, že si ji špatně vychovala!'' Tento krát to byl otec. Tohle říká pořád. Prostě na nic.
,,Nezapomínej je to i tvá dcera!" Znovu za křičela matka. Tohle říká pořád. Vždycky to při hádce vytáhne a dívka nevěděla proč,,Já říkal běž na potrat!" Řval otec. To už černovlasá dívka nedokázala poslouchat a s brekem utekla do koupelny a zamkla za sebou. Svezla se podél zdi na zem a začala brečet. Bohužel bouchla dveřmi a rodiče to uslyšely. Šli ke koupelně a začali klepat a říkat ať je pustí. Žádné omluvy, nic takového, akurát ji začali ještě víc nadávat.
,,Okamžitě odemkni ty dveře Annabel Katarine Adamsová!" Řvala její matka na nebohou dívku. Celým jménem jí říkala jen zřídka a věčinu když je naštvaná. ,,Nikdy!"
Zařvala taktéž dívka. Věděla že kdyby je otevřela dostala by facku a to ona nechtěla i když dobře věděla že se jí nevyhne. Ale i tak to oddalovala co jen to šlo. Najednou zámek od dveří cvaknul a rodiče přišli dovnitř. To je můj konec mají náhradní klíček, pomyslela si dívka a přemýšlela co jí provedou. Bála se, hodně se bála. Rodiče ji byli furt, kvůli každé maličkosti. Dá se říct že týrali. A víte co je na tom nejhorší? Že ji rádi viděli trpět. Rádi viděli že brečí, rádi viděli že má modřiny, rádi viděli jak jí teče krev, rádi viděli jak trpí. Otec k ní přistoupil a dal ji facku dost silnou až se ji hlava otočila a druhou dostala od stěny a pak padala do temnoty.

Začala jsem psát nový příběh tak doufám že se líbí.