Chlapec obdařený časem

Prolog

Na ten den nikdy nezapomenu. Zrovna jsem se vracel z kroužku matematiky, který jsme spolu s dalšími nadanymi dětmi měli u nás ve škole. Cestu z kroužku mě dokonce bavila víc než ten samotný kroužek. Má cesta vedla přes nádherný park, ve kterém byla cesta lemovaná mohutnými duby ve výšinách a rozkvetlými karmínově rudými květinami u půdy.
Každý den jsem mamce nějaké utrhl, dnes tomu nebylo jinak. Navíc park umocňoval velký zářivý měsíc. Jak výjdu z parku projdu ještě pár ulic, ve kterých mají domy krásně zdobené fasády, jelikož bydlím v historické čtvrti Londýna. U jednoho domu se vždy zastavím a chvíli na něj zírám. Připadá mi strašně tajemný. Je zřejmě opuštěný, protože se v něm nikdy když jdu kolem nesvítí. Černá fasáda zdobená nastříbro nabarvenými rarachy zvírazňuje sněhově bílá okna. Mezitím co jsem se zakoukal jednomu rarachovy do očí začlo pršet (což není v Londýně nějak zvláštní).
Utíkal jsem domů jak nejrychleji to šlo a odhrnoval jsem si z obličeje moje blondate vlasy, které byly slepené deštěm. Po chvíli běhu vidím v dáli náš dům a sám pro sebe si řeknu : ,,Konečně". Něco mi ale přijde zvláštní, u našeho domu stojí dvě auta. Přijdu blíž a vidím že to jsou policejní auta.

Celý náš dům byl oblepený žlutočernou páskou zákaz vstupu. Ven z domu vyjde jeden policajt a já na něj panicky vykřikl: ,,Co se tu stalo ?!" policajt odvětí:
,,Zabili tu jednu ženu" bez váhání jsem se rozběhl rovnou k domu. Dveře jsem ani nemusel otvírat. Vběhnu do domu a na zemi vidím tu mrtvou ženu. Otočím ji a bezvládné tělo mi rovnou zase spadne a já s ním.

Vidím jasně zářivou azurově modroueb padající hvězdu.

Otevřu oči a před sebou vidím sestřičku, která mě uvítá slovy: ,,Tak už jsi se probral, to jsem ráda ležel jsi takhle dobrý týden"
,,Cože týden ?! A co se stalo? Zdálo se mi jak mi někdo koho mám rád umírá v náručí !" v tom se sestřička zarazila a nervózně a s trochou smutku ve tváři řekla: ,,P-P-Počkej dojdu pro Pana Beamonta" a odběhla z pokoje. Mezi tím se mi v hlavě pořád oběvovala ta padající hvězda a moje máma. Za necelých pět minut přišel Pan Beamont, nebo aspoň jsem si myslel že je to on, byl mohutný nebál bych se říct tlustý, upravené hnědé vlasy mu z částí zakrývali velké zelené oči.
Měl oblečené hnědé sako pod kterým byla bílá košile, všechno to působilo dojmem jako kdyby to vyhrabal z nějaké skříně, která byla dvacet let ukrytá někde ve sklepě. Po chvilce rozmýšlení jsem ho pozdravil a on mi to velmi vlídně opětoval, v tu chvíli mi to bylo jasné je to psychiatr. Po tom co jsem si uvědomil kdo to je, došlo mi ,že je zle. Přisedl si ke mě a začal: ,,Ahoj jmenuji se Abraham Beamontn, ale můžeš mi říkat Abe"
,,Ja jsem Will" řekl jsem překvapeně.
,,Výborně Wille, předem bych ti chtěl projevit upřímnou soustrast nad smrtí tvé matky" jakmile to dřekl vjeli mi slzy do očí a spustil se pláč. Abe mě hned začal uklidňovat a přitom okřikl sestřičku za to že mu neřekla že to ještě nevím. Potom se mi omluvoval, že to nebyla jeho chyba, ale já ho přes ten smutek a pláč neslyšel. Až jsem se trochu uklidnil tak se mě zeptal:
,,Měl jsi někoho jiného kromě tvé matky ?"
,,Ne"
,,Tak se z toho teď vyspi a další den si půjdeš uvalit věci a pojedeš do ..... No to ti ostatně řeknu až zítra" rozloučil se a odešel. A já jsem ještě asi půl hodiny vzlykal a potom jsem usnul.

Probudila mě sestřička ať jdu dolů, že na mě čeká Abe. Seběhl jsem dolů a tam už čekal Abe se svým starým černým autem o kterém jsem pohyboval ze se vůbec rozjede. Zavezl mě domů a já jsem si zbalil všechny věci. Potom řekl: ,,Jedeme do sirotčince slečny Gibsonové.

*****************************************
Ahoj doufám, že se vám první část líbila, když budete chtít můžete svůj názor vyjádřit v komentářích a nebo "likem" (btw nevím jak se to na wattpadu jmenuje)
Za případné chyby se omlouvám