Chlapec obdařený časem

Hodinky

Vidím hvězdu, zase tu samou hvězdu co jsem viděl před tím, než jsem spadl z útesu. Tentokrát za ní nebyla noční obloha, ale blankytně modrá galaxie, ve které blikalo spoustu malých bílých světýlek a uprostřed zářila obrovská koule světla. Ta hvězda mířila k tomu velkému shluku barev.

Otevřu oči a vidím před sebou šedý útes a tuny písku, uvědomil jsem si, že ležím na pláži a z nohy mi tečou tenké pramínky krve, které se spojují a vtekají do slané vody ,,Pokusím si sednout" řeknu si tichým hlasem pro sebe. Každý můj pohyb provázela vystřelující bolest, která mi projížděla celým tělem. Hned jak jsem se po asi třech minutách posadil a opřel se o velký kámen, co byl za mnou, můj pohled uchvátilo cosi ve vodě. Zářilo to modrým světlem, přesně tím co jsem viděl kolem té hvězdy. Chvíli jsem přemýšlel, jestli to je jenom halucinace a nebo je to skutečné. Nakonec se moje ruka pro to svítící těleso natáhla a jakmile jsem se té zářící koule velikosti pomeranče dotkl, tělem mi proleťel takový zvláštní pocit. Oči se mi automaticky zavřely pod nátlakem světla, které zářilo dvakrát silněji než před tím.

Po chvíli jsem je otevřel, obraz předemnou byl rozmazaný. Chtěl jsem si promnout oči, ale nešlo to. Brýle mi seděli pořád na nose. Nezbylo mi nic jiného než si je sundat a co se nestalo. Viděl jsem, jako kdyby tam ty brýle pořád byly,  ba dokonce i lépe. A to nebylo nic ve srovnání s tím co mi leželo v ruce. Místo koule světla mi tam ležely hodinky, ale hned na první pohled mi bylo jasné, že to nejsou jen tak ledajaké hodinky. Od jejich stříbrného okraje se odrážely  paprsky vycházejícího slunce a v samotných hodinkách se nenachazí písek, ale fialovomodrý prach, který se stáčel do spirál a levitoval. Přestože to byl jeden předmět tak se okraje hodinek samotných nedotýkal. Jako kdyby se hodinky vznášely a ten okraj jim zabraňoval uleťet. Noha mě bolela čím dál víc a já musel potlačovat slzy. Má zvědavost mi nedala a prostě jsem je musel otočit. Zamotala se mi hlava a opět jsem viděl jenom tmu, ale ne jako ty dvě předešlé tahle trvala jen pár sekund a pak jsem sám sebe viděl jak padám z útesu a těsně před tím než dopadnu se ke mě přižene blankytně modrá tlaková vlna, která zbrzdila můj pád tím že mě odhodila na kámen, který se nacházel vedle mě. Celou tu dobu jsem sledoval vlastní pád a zranění, ale při tom jsem v bezpečí stál na pláži. I tlaková vlna mnou proletěla aniž by mě odhodila. Najednou se mi zase zatmělo před očima a já se po pár vteřinách zase objevil opřený o kámen s krvácející nohou a hodinkami v rukách. Všechno jsem si pamatoval a to mi přišlo zvláštní. Z rozjímání mě vytrhl ženský hlas: ,,Ahoj, jmenuju se Emili. Vím co se ti právě teď stalo a myslím, že bys měl jít se mnou" zvedl jsem hlavu a uviděl dívku asi v mém věku s dlohuhými hnědými vlasy a karmínově rudýma očima. Na sobě měla tmavě modrý plášť s kapucí, kterou ale neměla na hlavě. Otevřel jsem pusu, že se jí zeptám, o co tu sakra jde, ale přerušila mě ,,Abys mi věřil že ti nelžu, tak se koukni......" vytáhla skoro stejné hodinky jako jsem měl já až na to, že měli rám ze zlata a namísto modrého poletujícího prachu nějaký červený písek. Taky měly kolem skla takové malé červené krystaly, což ty mé neměli. Najednou jsem v dáli slyšel výstřel. Emili mě chytla za ruku a vyzdvyhla nad hlavu své hodinky a ty se začali zběsile točit.

*****************************************

Doufám že se vám další část líbila. Chtěl bych se omluvit že o víkendu nevyšla kapitola, ale nestíhal jsem, protože jsem byl s rodinou na vodě a moc času na psaní tam nebylo. A zárověň bych vám chtěl strašně poděkovat za podporu, která se mi od vás dostává.
Byl dotaz jestli by epizody nemohli vycházet častěji. Určitě se pokusím vydávat častěji ale nic neslibuji :).
Jo a jinak mi dejte vědět jestli mám ty obrázky malovat barevně nebo tužkou.
Díky Mirek :)