Bleach Europe

Netradiční vodník z kašny

Daleko od všeho dění,

kde Kurosaki a jeho přátelé město brání,

píší se daleko jiné příběhy

a možná s jinačími průběhy.

Ve středu Evropy,

kde zlé duše mají jiné drápy,

kdo chrání lidi a převáží mrtvé na druhou stranu

přes mrtvých bránu?

„Hmm, paní, proč v takovém parném odpoledni nosíte ty černé sametové šaty s kápí?" zeptala se blonďatá holčička v krásných zářivě bílých šatech a zadívala se na dvě osoby, které právě vyšly z obchodu se zeleninou.

Její otázka nesměřovala k tomu menšímu muži s džíny, volným, otrhaným trikem a náušnicí v jednom uchu, který se znuděně díval kamsi do dáli a dával okatě najevo že vše, co se před ním děje, je mu podřadné. Ne, její otázka mířila k ženě, která stála vedle něho. Byla vyšší a pod černými šaty se matně rýsovala její štíhlá postava. Kdo ví proč, už z dálky budila respekt. Přes hlavu měla hozenou kápi, takže jí nebylo vidět do obličeje.

Malá holčička okamžitě upoutala pozornost těch dvou. Přišli až k ní a žena v černém se nad ní sklonila.

„Ty nás vidíš dítě?" zeptala se.

„A neměla bych, paní? Proč chodíte v takovém horku v černém?" znovu se tázala holčička.

„Proč bych neměla děvče?"

„Slunce je na nejvyšším bodě na obloze, nikde ani mráček a vítr nezafouká. Slunce nehřeje, pálí, škodí kůži. V takovéto době, kdy zvony odbíjejí poledne, se na ulicích neobjevuje nikdo rozumný, jen úžeh zvaný polednice."

„Já se polednice nemusím bát," odpověděla klidně žena.

„Jste polednice?" zeptala se holčička, ale ne se strachem v hlase, spíše s lhostejností.

„Ne, nejsem polednice. Nemusím se jí bát, protože už dávno nejsem mladá."

Holčička rázně zakroutila hlavou, až se zavrtěly její dlouhé copy. „Polednice si už dávno nechodí jen pro děti. Polednice si už dávno nevybírá. Stala se z ní jen jiná smrt, která bere stejně jako její kamarádka všechny, co se jí dostanou do spárů. Dnes ve vedru tu obchází a bere si s sebou lidské duše," řekla holčička a zadívala se na obchod se zeleninou.

Přes výlohu byly vidět v obchodě jen matné obrysy, přesto děvčátko jasně svým postojem dávalo najevo, že ví o tom, co se pře chvílí v obchodě událo.

„Karla, tak se jmenovala ta bláhová z obchodu. Bláhová žena, co pracovala víc než měla, v zimě, na podzim, na jaře, a i v horkých parních letních dnech. Žena s laskavým úsměvem, co nesnášela urážky, pýchu a vodu. Neuměla plavat, vody se smrtelně bála a nakonec umřela na úžeh, chudinka malá," politovala ji holčička. Neznělo to však moc lítostivě.

„Ta žena nezemřela na úžeh," pravila zaujatě žena s kápí.

„Ne?" protáhla holčička jako nic.

„Ne," zavrčel rozladěně muž, „někdo jí vytáhl duši z těla."

„Aha," řekla nevzrušeně holčička, jakoby byly takovéto rozhovory na jejím denním pořádku, jakoby taková to odpověď nebyla vůbec strašidelná a byla normální.