Bleach Europe

Ohnivý muž

Najdi hranice, najdi střed

najdi je, než začne pršet

najdi a nelítostně je střež

vždyť i ty sám si to přeješ.

Kde je mám hledat?

Kdo by, kde jsou, měl určovat?

Kdo je potřebuje,

když i svět sám bez nich volně pluje?

Probuď se, prozři,

a nenech svět upadnout do pří.

Hleď, už prší.

Tma nekonečná, rozprostírající se skoro nad celou polovinou planety, matka noci, klidné, ponuré, tiché, mokré, přesně taková totiž tenkrát noc byla. Proudy vody padaly na zem a já cítil, že se něco stane. Hořká, hnusná, dusivá pachuť hlíny na špičce jazyka, mi to říkala. Cítil jsem to v kostech, z hnilobného pachu shnilých, promáčených rostlin a dokonce i z vody, co padala neustále z nebe.

Bylo mi špatně. Pálily mě oči a třeštila hlava, takže jsem myslel, že mi vybuchne. Až příliš jsem ji i oči unavoval. Celé noci jsem probděl pracuje, na své zdraví jsem nehleděl. Už to bylo opravdu dávno, co jsem naposledy spal, jedl pořádné jídlo, nebo jinak o sebe pečoval. Dokonce jsem už měl několikrát halucinace a to všechno proč?

Kvůli případu, který jsem nemohl vyřešit. Kvůli smrti několika pašeráků na hranici, kvůli pouhým pašerákům. Kvůli smrtím, které jsem neuměl vysvětlit. Byly to pašeráci, dopouštěli se zločinu, asi byli špatní a zasloužili si trest, ale byli to lidi jako jsem já a lidé se dopouštějí hříchů. To vše jsem věděl, ale bylo mi to fuk. Bylo mi volné, jestli byli špatní, nebo dobří, jestli je správné tím pádem po tom, co se jim stalo pátrat, nebo není. Šlo mi pouze o tu hádanku jejich smrti a o honorář, o nic jiného. Jsem blázen, když se pro něco takové to uženu? Asi ano, ale nevadí mi to, jen kdyby mě nebolela hlava, ach ta moje hlava.

Pořád mě bolí bez přestání až doteď a bolet nepřestane. Je mi blbě a chce se mi spát, jenže spát už nebudu, už nikdy. To jsem ještě však tenkrát nevěděl.

Rozhlédl jsem se, ti pašeráci museli zemřít právě tady na hranici, ale stopy už dávno smyl déšť. Smyl je ještě předtím, než stihly nabýt tvarů a já hledal odpověď na otázku, jak v takovém počasí někdo mohl shořet na popel. Musel jsem uznat, že lepší místo, jak toto, si překupníci k pašování nemohli vybrat. Na skoro všechny světové strany až na jih, kde bylo teď nyní pole, byl les a pole s lesem oddělovala prašná cesta. Díval jsem se na hraniční kámen a cítil své promočené oblečení, jak se mi lepí na tělo.

„Tak tady to bylo," pravil Chod. Pohraničník, který ty pašeráky velmi dobře znal a který je už několikrát chytil. Bylo tomu tak i v jejich osudný den, ale bohužel pro ně si jich všiml až příliš pozdě. Požádal jsem ho, aby mě tedy zavedl na místo, kde je našel.

Byl to muž středního věku, ne, vlastně pokud vím tak jen tak vypadal. Ve skutečnosti podle ostatních ve vesnici, kde žil, mu táhlo na osmdesát. Bylo až překvapující, jak na ten věk vypadal, a jak byl svěží. Měl velký hranatý nos a pod ním stejně tak velkou pusu s tenkými rty. Na nose měl posazené velké brýle, které mu zakrývaly oči, což byla další podivnost na něm. Kde na ně mohl vzít? Byl pouhý Chod, který hlídal hranice. Nejpravděpodobnější bylo, že je vzal jako úplatek od nějakého pašeráka.