Den D

6 0 0
                                    

Okolo sedmé hodiny ráno se v jednom z pokojů domu, který obývá rodina Lewisova rozezvučí ohlušující melodie budíku.

,,No jo, vždyť už jdu..." Řekla jsem podrážděne a ač neochotně jsem se neohrabaně vysoukala zpoza peřiny a nekontrolovatelnými kroky došla až ke stolu, kde byl zaparkovaný ten působič rámusu, který jsem jedním dotekem utišila. V tu dobu mě napadlo spoustu věcí- jít si ještě "chviličku" zalést do té krásné a stále ještě vyhřáté oázy v podobě postele. Avšak na tu nejduležitější jsem dočista zapomněla- dnes je pro mě ten nejduležitější den ze všech- můj první trénink atletiky.

,,Co si dneska mám vzít k sakru na sebe?!" Mluvila jsem podrážděne do otevřené skříně. Prohrabala jsem snad všechno možné. Nakonec jsem se rozhodla pro topík, který měl připomínat svetr, ale byl tak krátký, že mi bylo vidět hubené bříško. A na nohy jsem rychle oblékla tmavě zelené až černé džínsy, které byly neskutečně úzké.

Pak jsem jako zombie vyšla z mého pokoje v druhém patře a čekala mě nekonečná cesta po schodech, kterých každý den přibývalo

Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.

Pak jsem jako zombie vyšla z mého pokoje v druhém patře a čekala mě nekonečná cesta po schodech, kterých každý den přibývalo.

,,Co si dá dneška Katienuška k prvním papáníšku..." Začala jsem sama ze sebou mluvit jako malé miminu, i když už mi táhlo na sladkých sedmnáct.

,,Katienuška má dneška připravené čereálie." Ozvalo se najednou zpoza rohu a já ztuhla jako Nuttela, která byla dlouhou dobu v mrazničce. Nebyl to nikdo jiný než můj "slaďoučký" patnáctiletý bratr, na kterého jsem v tom humbuku úplně zapomněla.

,,Ha-ha-ha, moc vtipně, Johne." Zamručela jsem skrze zaťaté zoubky a sarkasticky jsem se usmála, což Johna přimnělo k záchvatu smíchu, který trval snad půl hodiny.

Když se konečně utišil byl čas jít do toho příšerného ústavu, kterému dal někdo dost trapní a neelegantní název- škola. Cesta se samozřejmě neobešla bez doprovodu odporného hmyzu v podobě Georgovy party.

,,Wau! Katie tobě to dneska fakt sekne." Byla jeho první slova, když mě viděl procházet domovní brankou. I přes všechnu nechuť k němu jsem cítila ve tváři růž.

,,To není Katie, ale mimčo Katienuška." Ozval se s mírným pochechtnutím John.

,,Zmlkni Johne." Otočila jsem se a mírně jsem mu střihla jednu výchovnou. To ho zřejmě popudilo natolik, že zrychlil tempo a rázem jsem ho ztratila z dohledu.

,,Tak mimčo...," ujal se slova opět vůdce gangu a chytil mě zezadu za pas. V tu dobu jsem opravdu litovala, že jsem si vzala tašku přes rameno, ,,to si taky můžeme udělat. Ostatně včera už se to k tomu blížilo."

Hned po jeho slovech mi přejel mráz po zádech. Vybavil se mi včerejší den, na který jsem se snažila tak dlouho zapomenout. Jak jsme běželi a já nedobrzdila finish a... moje myšlení na chvilku zastavilo, ale pak jakoby se rozeběhlo na plné obrátky- ATLETIKA!

,,Mimino si měj s kým chceš, ale já ti garantuju, že já to nebudu." A okamžitě jsem se zbavila jeho ruk z mých boků.

Zbytek cesty už se obešel bez vážných komplikací, či pokusů mě dostat do postele.

Najednou tu byla první hodina, druhá, třetí,... až nakonec oběd a hurá domů. Plán byl prostý.


ZBYTEK KAPITOLY PŘÍŠTĚ :)

You've reached the end of published parts.

⏰ Last updated: Aug 09, 2016 ⏰

Add this story to your Library to get notified about new parts!

Láska s vůní atletikyWhere stories live. Discover now