Všechno co tvrdil byla jedna veliká snová lež.
Ale copak jde ve snech lhát?
Dívčiny vlasy zalité barvou všech cukrových západů se mihotaly pod jejími vzlyky.
Seděla tam, uprostřed pokoje ověšená věcmi, které údajně polapí všechny zlé sny.
On jí tvrdil, že ty lapače zachytí každou bouřku která mezi nimi bude. Každou zlou přeháňku. Každé zlé slovo.
Věřila mu. Věřila jeho dárkům.
Pokaždé když se viděli, daroval jí další.
Pověsil jí ho na krk a věnoval pár polibků těm cukrovým vlasům.
Prý měla oči, které ho lapily, lapily ho jako lapače zlé sny. Říkal, že se z těch sítí nikdy nedostane, ale to ona byla ta lapená. To ona byla ta, jejíž vlasy ztrácely západové barvy. To ona byla ta spletená.
Nikdy to nezachytilo žádnou bouřku.
A už nikdy to žádnou bouřku nezachytí.
Strhla provázel, na ktém byly povešeny.
Utrhala pírka.
Vyčistila zeď od zlejch snů a neukončenejch bouřek.
