Tisickrát se ve mně zastavil čas, než se mi vyvléknul z roztřesených prstů a já popadla dech. Byl pryč, byl tady, stál ve vedlejší místnosti a pohupoval se do rytmu neslyšně hrající kytary.
Do záclon se opíral zvědavý vítr. Zkoušel mě zvednout, ale moje srdce bylo příliš přilepené k zemi. Příliš nerozhodné a ztracené v tom všem zmatku. Moje oči zůstávaly zavřené a víčka příliš těžká, slepená sametovou mlhou.
"Otevři oči, Sněhurko," vábilo zrcadlo skleněným hlasem. Cítila jsem, jak se mi tříští o ostře vystupující kosti a ostré střepy se mi zarývají do nahé kůže.
Až oči otevřu, zmizí všechna tma a zrcadlo na mě zamává pozohýbanými hnáty. Přitáhne si mě blíž, nakousne mě a odhodí jako otrávené jablko, jako něco použitého, zlého, pokaženého. Já nejsem pokažená.
"Ne," vydechla jsem. Ještě jednou, ještě stokrát. Zavrtět hlavou a upadnout pod tíhou snů, roztáhnout ruce a být lehká, svázaná tichým nepřítelem s úsměvem na tváři. Nejsem pokažená.
"Pojď blíž, Sněhurko. Jen krůček," slibovalo zrcadlo. Pamatovalo si náš společný sen? Pamatovalo si ještě křídla slepená z papíru a váhu ptačích pírek? Pamatovalo si ten pocit kolem žaludku a nekonečnou, bolavou touhu se rozplynout? Ještě pořád nejsem pokažená?
Po černých řasách se sklouzly paprsky nalomeného světla, dotkly se uslzených duhovek. Zrcadlo se usmálo a vyhrálo. Znovu?
"Ach Sněhurko," jásalo, "Sněhurko moje. Koukej se na sebe."
Obraz v zrcadle se nezměnil. Stál tam Hlad a po zádech až k bokům mu splývaly prameny šedivých vlasů. Měl prázdné oči, dvě jezera plné chaosu, strmých svahů a prudkých zatáček. Tam někde byla i ta moje. Měla jsem tušit, že dostanu smyk a nebe se vzedme pýchou, až na mě zavolá.
"Koukej se Sněhurko. Vidíš to? Pověz, jak vypadají andělé?"
Hlad zíral na mě a já zírala zase na něj. Do jeho propadlých tváří a rtů bez života, do pootevřených úst volajících po vysvobození. Ramena svěšená pod hrozivou tíhou, pokřivená záda, dlouhé prsty z krepového papírů všech barev duhy a uši příliš přivyklé tichu. Dech se bál otevřít dveře a vejít dovnitř. Dech neuměl dýchat v místnosti plné zrcadel a Sněhurky bez krvavě rudých rtů. Možná jsem trochu pokažená.
Byla jsem Hlad. Nic víc. Prázdná, vyprahlá, mrtvá, zničená, polámaná, zlomená, sama. Kost a kůže, modré žíly bez krve, černé kruhy pod očima. Natáhla jsem ruku a dotkla se zrcadla. Hlad natáhl ruku spolu se mnou a setkaly jsme se v půlce cesty. Já a Hlad, stejní a pořád ne jeden. Zmizela bych mu v náručí, kdyby mě obejmul?
Usmála jsem se. Bezděčně jsem zírala na sebe, ověšenou řetězy samoty a na Hlad svázaný bolestí kolem žaludku. V zrcadle bublala zlomyslná touha, hrdost, smích. Čirá radost z které mi bylo na zvracení. Už zase?
Do čeho jsem to spadla? Bylo to k smíchu a bylo to k pláči. Cizí tělo, cizí příběh, cizí šílenství v mojí hlavě a nedořešený problém visící nade mnou. Kam mám teď jít? Za kým? A proč?
"Uhas mě," požádal Hlad za zrcadlem a setřel ze tváří neviditelné slzy.
Přikývla jsem a vrazila zrcadlu facku. Kusy skla prolétly dusným kouřem, zrcadlo zasténalo bolestí a utichlo s mým jménem na ledových rtech. Já. Nejsem. Pokažená.
ČTEŠ
Between The Smoke And Mirrors
PoetryCo říkají zrcadla? Jak vypadají andělé? Co se stane, když je vaším jediným spojencem Hlad?