Ve městě jsem byla teprve dva dny, ale už mi stačilo přirůst k srdci. Nebylo sice tak velké, ve kterých jsem se doposud ukrývala. Nežilo v něm málo lidí, ale přeci k sobě měli nějak blízko, jako v předchozích městech ne. Zrovna jsem seděla na terase jedné kavárny. V ruce jsem držela zápisník, který sloužil jako můj deníček.
„Dobrý den, copak si dáte?" Vyrušil mě z mého horlivého psaní mladý číšník. Mohl být jen o pár let mladší, než já. Na hlavě měl menší rozcuch z toho, jak si jistě před chvilkou prohrábl svoje kratší černé vlasy. Na tváři měl menší strniště a mile se usmíval.
„Ehm...dám si latte prosím." Úsměv jsem mu opětovala.
„Jistě, hned to bude a jméno?"
Podívala jsem se na něho zaraženě. „Ehm...prosím?"
Mile se usmál. „Nebojte se, děláme to u každého zákazníka. Zeptáme se ho na jméno a pak mu jeho křestní jméno napíšeme na kelímek. Ale pokud si nepřejete, tak..."
„Jsem Alison."
„Dobře, hned tu bude vaše objednávka." Zašel zpátky do kavárny a já jsem se pousmála nad tím, jak roztomilý mi připadal.
Ležela jsem na studené podlaze a chvěla se zimou. Neviděla jsem, kde jsem, jelikož jsem měla přes oči nějaký šátek, nebo něco takového. Místnost ve které jsem byla,byla studená a vlhká. Že by to byl sklep? Netušila jsem. Po nějaké době jsem uslyšela vzdálené kroky a pak se otevřely těžké dveře a já sebou cukla a bála jsem se toho, co přijde.
ČTEŠ
Konečně šťastná?
ActionNěkdy si říkám, zda jsem zvolila správně. Zda rozhodnutí vzdát se svobodného života byla dobrá volba. Mnozí si řeknou, že život dívky na útěku je o svobodě, ale to se mýlí. Nemůžete se nikde dlouho usadit a jen čekáte, jestli si pro vás přijdou a n...
