Konečně šťastná?

2. kapitola

 „Prosím Alison, tady je vaše objednávka." Vedle mého zápisníku se objevil kelímek s mým jménem a usměvavým smajlíkem. Musela jsem se nad tím pousmát. Číšník už chtěl odejít, ale já jsem ho zastavila.

„Nemyslíte, že by bylo fér, aby jste mi řekl vaše jméno, když vy znáte to moje?"

„Jsem Tedd." Řekl s úsměvem a odešel.

„Tedd." Zopakovala jsem si šeptem pro sebe.

Pohodlně jsem se uvelebila na židličce, vzala do ruky svoje kafe a začala si ho vychutnávat.

Po kelímku skvělé kávy, jsem se vydala do knihkupectví, abych se poohlédla po nějaké knize. Když jsem ještě byla doma, tak jsem chodila do knihovny, ale to teď nejde. Vešla jsem dovnitř a jako bych se ocitla v jiném světě. Když jsem byla malá, tak jsem ráda chodívala za dědečkem, který měl velkou místnost a v ní samé knihy. Dokázala jsem tam strávit celý den. Prolistovávat se stránkami, přejíždět prsty po hřbetech knih, luštit jejich názvy a přičichnout si ke starším, ale i novějším papírům. Cítila jsem se tak v bezpečí. Jenže ty časy už jsou pryč a zbyly jen vzpomínky. Pozdravím staříka s kulatými brýlemi posazenými na nose a vydám se mezi regály plné knih. Pročítám si jejich názvy a hledám některou, které název by mě zaujal a nebo alespoň nějakou, který název by mi něco říkal. Vždy si najdu na internetu nějakou knihu, kterou si chci přečíst, ale na její název vždy zapomenu. Vezmu jednu knihu do ruky a začnu ji pročítat, když ucítím něčí dech na krku.

„Tahle je hodně dobrá." Na hlas toho staříka za pultem to nezní, je to mladší hlas. Otočím se a před sebou uvidím stát Tedda s tím jeho úšklebkem.

„Netušila jsem, že se zajímáte o knihy."
„Jo, nevypadám na to, ale knihy miluju. Rád se ponořím do toho světa, kde jste jenom vy a ten příběh. Nemusíte řešit vlastní problémy a můžete si alespoň na chvilku oddechnout od reálného světa."

„Přesně takhle to vidím i já."

„Lidé, kteří knihy nečtou vás nikdy nemohou pochopit." Pokrčil rameny.

„Takže říkáte, že tahle kniha stojí za to, aby si ji člověk přečetl?" Přejela jsem po knize dlaní a podívala jsem se zase zpátky na něho.

Byl sice o pár let mladší, ale byl vyšší než já, takže jsem musela mírně zvednout hlavu, abych se mu podívala do tváře.

„Ano, řekl bych, že ta vás určitě bude bavit. A když já jsem vám poradil knihu, nechtěla by jste nějakou poradit i vy mě?"

Rozhlédla jsem se kolem a pak jsem ji spatřila. Popošla jsem k regálu, stoupla si na špičky a vytáhla ji.

„Tahle vám určitě nedá spát." Mrkla jsem na něho a rozešla se k pultu.

Někdo do mě lehce kopl špičkou boty. Pak se něčí prsty obmotaly kolem mých zápěstí a vytáhly mě na nohy. Třásla jsem se zimou, ale zároveň i strachem. Šátek někdo rozvázal a já se konečně mohla podívat kolem. Zamrkala jsem a uviděla ho před sebou. Zarazila jsem se.

„S...Same, co tady děláme? Kde to jsme?" Šeptla jsem.

„Mrzí mě to Alison, ale jinak to nejde. Viděla jsi toho až moc na to, abych tě mohl nechat jít." Pronesl. Už to nebyl ten něžný hlas, který jsem tak ráda slýchala. Byl hrubý.

„C...co jsem viděla?"

„Teď to ještě nejspíš nechápeš, ale brzy si to jistě spojíš dohromady a já nemohu riskovat, že to někomu vyzradíš."