"To vážně teď budeme trčet v týhle barabizně? Je to tu samá plíseň a vsadila bych se, že támhle právě leze po stěně pavouk..." nechuť v hlase Mitsuby se pomalu ale jistě zahlodávala do mozků všech.
Jen co jsme přišli, měli jsme tohohle místa už po krk a to jen díky Mitsubě a jejím neustálým poznámkám o kde jakém sviňstvu.
"Co to plácáš? Vždyť plíseň tady skoro není a- Počkat! Řekla jsi pavouk?! Kde! Kde je?!" pištěla Shinoa
Povzdychl jsem si.
"Když už chceš zachránit situaci, tak se alespoň snaž, Shinoo..." utrousil otráveně Mika a posadil se za slušně vypadající kuchyňský stůl.
Dneska vůbec nebyl v té své optimistické náladě jako bývá. Trochu mi to dělalo starosti.
"Mám hlad... Yoichi! Dones tašku s jídlem!"
"Ano!" Kimizuki si dělal z Yoichiho poslíčka. Zase.
Když nad tím tak přemýšlím... Kdy se naposledy najedl Mika..?
Bolela mě hlava, příšerně mě škrábalo v krku a ke všemu ten povyk okolo jídla... To mi fakt nepomáhalo.
Opřel jsem si lokty o stůl a podepřel si hlavu. Tak hrozně mě vzrušoval pocit, že bych se teď zakousl do tepající krkavice někoho z přítomných, až jsem se bál, že to nedopadne dobře.
Nemohl jsem je o to znovu požádat. Krmil jsem se až moc často a teď mám absťák. Je to moje vina. Nemůžu to po nich chtít. Dnes ne. Musím vydržet...
Zvedl jsem se a zamířil si to ke schodům. Nejhorší na tom bylo, že si ostatní už určitě všimli, že mi není moc dobře. Nechtěl jsem přidělávat starosti. Ne mým přátelům.
Co nejrychleji jsem se vyškrábal po schodech do dalšího patra a zaplul do první neobydlené ložnice.
Radši tady budu tvrdnout sám a o hladu, než abych někomu ublížil. To bylo opravdu to poslední co bych si ještě přál.
Lehl jsem si na postel a zahrabal se do čistých lůžkovin. Mitsuba se už zřejmě stihla činit, i když pořád mluví o tom, jak je to tu hrozné.
Doufal jsem, že se to nestane, ale na chodbě jsem uslyšel kroky.
Opravdu jsem si nebyl jistý, jestli je Mika v pořádku, a vzhledem k tomu, že celkem dlouho nejedl a je to upír, tak by to mohlo představovat určité nebezpečí.
"Ehm... Miko? Jsi v pořádku? Já... všiml jsem si, jak se po nás koukáš... Totiž, nechceš se nakrmit?" nevím, proč mi dělalo problém říct tak jednoduchou větu. Hlas se mi z nějakého důvodu třásl a ani za nic bych teď nebyl schopný ty dveře otevřít.
"Já jsem v pohodě, jenom prosím nechoď dovnitř..."
Byl jsem rád že to řekl, ale zároveň mi to na klidu nepřidalo.
Poodešel jsem pár kroků ode dveří. Moje tělo se najednou uvolnilo a byl jsem v pohodě.
Bylo mi to divné a zase jsem si vzpomněl, proč jsem přišel nahoru.
"Hej, Miko." zaklepal jsem znovu na dveře.
"Můžeme si o tom alespoň popovídat, jestli chceš." nabídl jsem mu a přiblížil se víc ke dveřím, abych tu kladnou odpověď nepřeslechl.
"Dobře, ale to nemění nic na tom, ze to opravdu není dobrý nápad." souhlasil po chvíli ticha Mika a já už byl v pokoji. Vypadal celkem útulně. Holé stěny, dřevěná podlaha a velká postel uprostřed, na které ležela hromádka neštěstí.
"Hej, jsi v pohodě?" Yuův starostlivý hlas se ozval až nebezpečně blízko mě a všechno se to jenom zhoršilo když se jeho ruka dotkla mého ramene. Vnitřnosti se mi stáhly do nepřehledného klubka a hrdlo mě opět začalo nepříjemně dráždit.
Cukl jsem sebou a posunul se od něj na druhou stranu postele.
Yuu se na mě klidně usmál. Nechápu, jak vůbec dokázal vlézt do tohohle pokoje. Vsadil bych se, že se musel bát než jsem se trochu zklidnil. Nenávidím upírství.
"Nechápu, a asi ani nikdy nepochopím, co teď nebo kdykoliv jindy prožíváš, ale mi tady nejsme jenom jako jídlo. Jsme tu i jako přátelé. Nemusíš se cítit špatně za to, že se na nás krmíš. Teď je to tvoje přirozenost."
Yuu se ke mně pokusil přiblížit. Vlastně to udělal. Seděl teď skoro vedle mě a já si nemohl pomoct a prostě jsem jen zíral na jeho pulzující tepnu na krku.
"Máš hlad? Nechceš-"
"Neříkej to." hlas se mi třásl a bylo mi jasné, že se moc dlouho neudržím pokud Yuu teď hned nevypadne.
"Miko, já to myslím dobře."
"Já taky."
"Co to na tom všem změní jestli se nakrmíš teď, zítra nebo za dva dny?"
Má pravdu. Asi si jenom všechno zveličuji.
Pevně jsem zavřel oči a nechtěně si vybavil jak se zakousávám do jeho krku, jak polykám teplou krev, která mi pomalu ztéká do žaludku, jak nemůžu přestat pít...
"Tady." naklonil se ke mně Yuu s odhaleným krkem.
Naklonil jsem se k němu a přičichl k tomu nádherné voňavému krku a otřel se o něj rty.
Vzrušení opět naskočilo do mé hlavy a já už se nedokázal zadržet.
Zakousl jsem se, pěkně pomalu, Yuuovi do krku.
