Susan

52 4 1
                                    

Eleanor:

Ruku na srdce. Každý znáte ten pocit, když se vzbudíte a začnete vyšilovat že se nestihnete připravit do školy. Tak to teď není můj problém, páč mám prázdniny a chci si je plnými doušky užít a to znamená jediný, budu spát do oběda.

 Kéž by to někdo řekl Susan, mojí milé ale trochu otravné britské kočce. Asi se teď ptáte co ten andílek udělal. Moje Susan není andílek je to převtělený ďábel, který má za úkol mě štvát a nakonec ze mě udělat blázna. Ale to se jí bohužel už povedlo. Vážně, nebudu sem vypisovat co všechno provedla, protože by se to sem asi nevešlo. 

Susan jsem našla v parku,  když jsem šla na procházku se svojí mamkou a rozhodli se že půjdeme domů tak jsme  uslyšeli tiché mňoukání. Našli jsme krabici ve které bylo malé klubíčko. Když jsme ji zvedli byla tak vyzáblá že se třásla ne strachy ale hlady. S mamkou jsme se domluvili že si jí vezmeme domů. Nikoho jsme se nemuseli ptát protože žijeme sami. Taťka se s mamkou nepohodl a odstěhoval se dřív než jsem se vůbec narodila. A tak jsme si jí odnesli domů a tam dostala jídlo, pelíšek a hračky.

Prostě a jednoduše. Susan si asi usmyslela že když jsou ty prázdniny tak proč si svoji paničku trochu nenaštvat. 

Aby jste pochopily co se stalo. Susan si vylezla na moji postel a to je zatím v celku v pohodě,  vždyť se mnou spí od té doby co jsme si ji vzali k sobě. Potom vyskočila na moji hlavu a proto že je moje postel blízko okna a nedoléhají my žaluzie, tak jde vidět ven. Takže chápejte že to není moc příjemný. 

Potom to kousku vyběhla s pokoje a hnala se do kuchyně aby se schovala za moji mamku, já za ní vyběhla trochu později ale s pořádným křikem. Pochopte, nebylo to docela příjemné probuzení. Mamka na mě celou dobu koukala jako na blázna. No  asi na mě nebil hezký pohled. Jen si to představte že vidíte člověka v pyžamu s poníkama(je pohodlná tak se nedivte) jak se k vám řítí po schodech a před tím člověkem ještě běží kočka tak co no.

Po prvním úleku se mamka nakonec zmohla na ,,dobré ráno Eleanor". Pak se snažila nezavolat psychiatra pro sebe nebo pro mě.

Trochu udýchaně jsem si sedla k našemu stolu,  na kterém se váleli miliony nákresů. Po mamce jsem nikdy nezdědila malířské umění. Škoda možná by potom naše učitelka na výtvarku neměla keci ohledně mých kreseb. No co já nemůžu za to že vypadají jako od prvňáčka. Moje mamka se my vždy snažila vštípit trochu toho umu, no moc to nepomohlo kreslím stejně.

Na talíř přede mě dopadly 3 palačinky(ano, jsem příšerný jedlík ale co najíst se  musím a pak to nějak shodím) já si je potřela jahodovou marmeládou(mám ji ráda) a vrhla se na ně. Ne nejsem zvíře ale nikdy se my nesnažte vzít jídlo, to se pak bráním zuby, nechty.

Celou dobu co jsem jedla se na mě dívala Susan a možná na palačinky dostala chuť,  protože vyskočila na stůl ale než se k nim dostala,  tak ji mamka smetla ze stolu, se slovy,, Susan,  to není pro tebe,  jdi si na svoje".

Já se na to dívala se smíchem, to byla  moje osudová chyba, protože se mamka otočila na mě a trochu naštvaně řekla větu, která je asi pro děti dost hrozná,  hlavně pro mě,, ty se nesměj, až dojíš tak my půjdeš pomoct na zahradu".

Naše zahrada ani nevypadala na zahradu byla to jedna velká džungle,  kde se mamka snažila vypěstovat trochu zeleniny a nějaké ty růže.

S poraženeckým obličejem jsem dojedla a odplahočila se do mého pokoje. Jak jsem vešla tak zamknutí byla první věc co jsem udělala.....

Pokračování příště.

Na začátek nebude to dlouhé chci říct jen toto přepisu ji to,  tak prosím ať tu jsou ohlasy jestli tak mám psát dál.

Vílí krevKde žijí příběhy. Začni objevovat