Bez lásky...bez duše

Uplakané Vánoce

"Nemůžu si tě vzít, nechci tě vystavit nebezpečí v jakém jsem každý den, až splatím dluh a vrátím se domů tak pokud to půjde, vezmu tě s sebou. Slibuji že pro mě budeš vždy tou jedinou." A to je všechno?! Jen to mi řekneš.

Vzal moji hlavu do dlaně a naposledy políbil. Pevně jsem si ho k sobě přitiskla jako bych ho mohla zadržet, nesmí i odejít. Pomalinku se začal odtahovat, rychle jsem ho chytla za ruku, vstal, nepustila jsem ho. Naposledy se na mě zadíval a vysmekl se mi. Odcházel.

"Sbohem Mariko!" Ani se neohlédl. "Ne, ne, ne! Prosím!" Brečela jsem, moje krátké štěstí právě odcházelo. "Prosím!" zastavil se. Snad se ohledné a uvidí že mě zničí pokud mě nenechá jít s ním. "Prosím, nebudu ti na obtíž, nech mě jít s tebou!" Tak se sakra ohlédni, vrať se pro mě! Ne! Jde dál ani se neohlédl! "Martine! Prosím! Miluji tě!" Nic. Byl pryč! Žalem jsem nevěděla co počít, jen jsem tam ležela na zemi a plakala, až skoro řvala bolestí a zoufalstvím. Nechápu to co jsem udělala špatně? V čem jsem ho zklamala? Asi jsem ho měla pustit do otcova pokoje, myslí si že mu nevěřím! Já husa hloupá!

Vzbudil mě velký kopanec do žeber. "Vstávej ty káčo pitomá! Co tu vůbec děláš?" Pomalu se probírám, hrozně mě bolí hlava, nade mou stojí zřejmě velmi opilí a naštvaný otec. "Já, otče já jsem...já..." tak honem vymysli něco, přece mu nemůžeš říct že jsi právě ztratila svou životní lásku.

"Ty?"

"Já, jsem omdlela a hrozně se uhodila do hlavy."

"Je vidět že jsi praštěná. Uhni! Rád bych se šel vyspat a tobě radím to samé, ale u tebe v pokoji, chraň tě panenka Marie jestli tě najdu někde jinde než u tebe v pokoji." Plácal něco dál, ale já ho neposlouchala. Bez lásky jsem jako bez duše. Nic mi není drahé.

Ráno mě probudila Andula. "Madam, vstávejte, snídaně je hotová, voda ohřátá, ale vašeho otce musíte jít vzbudit sama." Snažím se probrat, nechápu co u nás Andula dělá když její děti. "Andulo, co děti?" Tu otázku zřejmě nečekala v očích se jí zaleskly slzy. "Zítra jé pohřeb mladšího." ta zpráva mě velmi zasáhla. Tak její mladší dítě je po smrti. Jak znám jejího muže bude Andula za chvíli znovu těhotná, její manžel potřebuje pomocné ruce, je vidět že ji to moc trápí, umřelo jim už třetí dítě. "Jak je staršímu?" zeptám se s nadějí. "Nejspíš to přežije." Tak to je dobře nezvládla by najednou být jen s manželem, to vím. "Tak rychle jinak dostaneme obě." Zavelí Andula a já už se hrabu z postele. Ustrojit se mi netrvá dlouho, Takže za chvíli už sedíme všichni tři u snídaně. "Pozítří přijede tvůj bratr!" Oznámil mi otec.

"Cože? On bude doma na štědrý den?"

"Ano, říkal jsem ti to, nemysli si že tě budu omlouvat jen proto že ses praštila do hlavy a jsi ještě blbější než předtím."

Další den jsem se smutečně oblékla a vydala se za doprovodu otce na pohřeb toho nebohého chlapce. Andula byla na omdlení. Byla u ní její matka, protože manžel se opil. Kněze jsem skoro neposlouchala, rozhlížela jsem se jestli někde nezahlédnu Martina, nevím proč ale něco mi říkalo že tu bude. Po uložení těla do země, byly všichni smuteční hosté pozvání do hostince na štamprli slivovice a na malé občerstvení jako poděkování za účast. Andula i její manžel tam nebyli moc dlouho kdežto můj otec jako jede z důležitějších hostů si to vysloveně užíval, jelikož na obřadu byly spíš chudší obyvatelé cítil se mezi nimi jako král. Napadla mě jedna pošetilost. Nenápadně jsem se vykradla z hostince a šla směrem k domu Anduly. Byla jsem skoro u něj když jsem uslyšela křik, ženský pláč, a pleskání řemene. A sakra on ji zase mlátí, opatrně jsem nakoukla dovnitř jenže nebylo nic vidět, nářek se stupňoval. Rychle jsem se otočila a šla k lesu. Sedla jsem si na pokácené stromy u lesa a vzpomínala na všechny krásné chvíle s Martinem. Jsme bez lásky jako bez duše, jen tělesná schránka bez citů. Stále nevěřím že mě nadobro opustil. Začínalo se stmívat a já si uvědomila že jestli si otec všimne že nejsem v hostinci, bude slyšet pleskání řemene i z našeho domu. Naštěstí byl otec naprosto mimo, jak jsem si oddechla když jsem ho uložila doma do postele.

Ráno mě Andula budit nemusela, měla volno, protože byl štědrý den. Celý den jsem vařila a pekla. Po poledni se rozletěli dveře a v nich stál Richard. Otec ho bez rozmyslů objal, byl nadšený, konečně se mu vrátil jeho milovaný syn, který mě mimochodem ani nepozdravil. Oba šli do sklípku, no to budou nádherné Vánoce.

Vrátily se přesně na večeři. Se mnou nikdo nepromluvil ani slovo, naštěstí. Jen jsem se pomodlili otec měl proslov, pojedli jsme, samozřejmě ani jeden jídlo nepochválil jak je v jiných rodinách zvykem a šli jsme si předat dárky, měla jsem pro bratra šálu a pro otce tabák. Ani jeden nic nenamítal, já jsem dostala od bratra ubrus, prej na výbavu jasně už se nemůže dočkat až vypadnu. Otec vzal Richarda do jeho pokoje co by pána domu, a mě řekl že dárek pro mě je mé věno. Super po ničem jiném jsem netoužila. Bratr byl spokojen dostal největší pokoj v domě. Hned jsem šla spát.

Ráno jsem všichni spěchali na mši svatou, byla slavnostní a já si ji jako každý rok moc užila, zpívaly se koledy a vládla krásná atmosféra. S bratrem jsem naštěstí nemusela celý den mluvit.

Vánoce byly za mnou a já jsem byla den ode dne nervóznější. Jednoho odpoledne ke mě přišel bratr. "Sestro." řekl na pozdrav, bastard jeden ani nezaklepal. "Co si přeješ?"

"Přišel, jsem omrknout zboží."

"Co prosím?"

"S otcem ti vybíráme muže a tak...no musí vědět co komu dávám."

"Já nejsem žádné zboží a nyní prosím opusť můj pokoj."

"Tvůj pokoj dovol abych se zasmál, celý dům je můj!" Vážně se začal smát a blížil se ke mě. Jak já se ho bojím, kdyby tu tak byl Martin.

"Vstaň!" poručil mi, skoro zakřičel. Poslechla jsem ho a vstala jsem. Chodil kolem mě dokola a prohlížel si mě. Pak se zastavil přímo pře mnou. "Svlékni se!" poručil a já stála jako opařená, nemůže po mě chtít abych před ním stála nahá to nejde.

"Ne! To neudělám!"

"Řekl jsem svlékni se!"

"Ne!"

Vrazil mi facku a bez ostychu mi roztrhl šaty na hrudi aby viděl má prsa. Ten bastard. Stála jsem jako opařená a do očí se mi hrnuly slzy. Zamračil se a přešel za mě nazdvihl mi sukni a očumoval mě dál. Nakonec si přede mě stoupl. "Není to žádná sláva, kdejaká děvka vypadá líp než ty! Takové zboží se těžko prodává!"

"Nemáš právo mi tohle dělat!" poprvé jsem se mu rozhodla vzdorovat než mě svlékne celou.

"Změnila ses, a ne zrovna k lepšímu sestřičko, mám ti snad připomenout jak se máš chovat k milovanému staršímu bratrovi co?" Chytil mě pod krkem a žal mě dusit. No jen mě zabij budeš rád ty i otec.