Můj věznitel!

1. Začínáme

Nikdo nezavolá ráno vstávej Elleanor, místo toho jen vyzvání můj telefon s písničkou Very Good, který je načasovaný na šest hodin. Žiji sama, i když je mi 19 let, protože mí rodiče i s mým starším bratrem zemřeli při autonehodě. Zůstal mi jen rozlehlý dům, ve kterém žiji sama a nějaké peníze z pojistky mých rodičů, ale stejně si přividělávám v jednom bistru. „Už vstávám!" křikla jsem na telefon, který stále hrál a já ne a ne vstát. Po pěti minutách přesvědčování me mysli, ať už vstane, jsem se konečně uráčila zvednout z mé postele. Ihned jsem šla do koupelny, která byla hned vedle mého pokoje a znovu, jako každý den, jsem v zrcadle viděla tu rozcuchanou dívku s červenými vlasy. Ihned jsem zkrotila své vlasy kartáčem, vypucovala jsem si zuby a dala si tu nejrychlejší sprchu v mém životě, protože čas se stále víc schiloval k odchodu do školy. Rychle jsem se vrátila do pokoje, oblékla si černé rifle a červenou kostičkovanou košili, kterou mám moc ráda. Hold mám úchylku na kostičky! Z horního patra jsem sběhla dolů a popadla jsem z ledničky zabalené tousty ze včerejška, které jsem dostala od Amandy. Byla to 32 letá servírka ve stejném bistru a vždy ke mně byla hodna, jako by byla moje druhá máma. Nakonec jsem popadla i batoh a spěchala na autobusovou zastávku, protože hodiny na mobilu mi ukazovaly, že už mám jen tři minuty, ale já to dám...věřím si! Vážně jsem to stihla, ihned jsem nastoupila a řidič Leri se na mě usmíval. Znal mě už od malička a proto i někdy pár minut počkal. „Ahoj." pozdravila jsem Leriho, ale jen tak tak jsem popadala dech. „Dnes si to stihla přesně včas El." zasmál se opět Leri a rozjel se. Sedla jsem si na volné místo u okna a sledovala cestu, která byla stejná den co den, jen lidé byli jiní.

Po dlouhé době sem přidávám něco nového. Snad bude líbit a chyb si nevšímejte! :D