Anna

Nemocnice

Nachvilku jsem zavřela oči a zkoušela jsem si vzpomenout na to, co se stalo, a proč jsem vlastně tady. Vzpoměla jsem si na to, že jsem seděla u snídaně, a vzala jsem do ruky hrnek a voda se vypařila. Taky jsem si vzpoměla na to že jsem dala ruku v pěst a oběvila se mi na ní hvezdička která se zablištěla a po chvilce zmizela! Vzpoměla jsem si taky na záblesk ve krerém jsem se dotýkala balvanu a taky jsem si vybavila celou vzpomínku, co jsem šla k lesu! A taky jelena co zářil!
Byla jsem najednou celá zpocená a klepala jsem se. Neovládla jsem se a začala jsem křičet.
"Já chci pryč!"
Opakovala jsem to asi pětkrát. Byla jsem neuvěřitelně hysterická. Rozlítly se dveře, vešel člověk v bílém plášti a šel ke mě pořád blíž. Byla jsem spocená čím dál víc a začala jsem být hrozně horká.
"Já nechci!"
Křičela jsem čím dál hlasitěji a čím dál víc hystericky. Byla jsem i hodně agresivní.
Člověk byl už úplně u mé hlavy a zakřičel.
"Pojďte mi s ní pomoct!"
Dveře se rozevřely po druhé a tentokrát vešly čtyři muži taky v bílích pláštích. Chytili mě tak, že jsem se nemohla vůbec hýbat a mohla jsem jenom křičet... Ten pán mi dal injekci do ramene a pustil mě. I ostatní mě pustili. Ale byli připravení na to, kdyby se něco dělo. Já jsem sebou neovladatelně začala cukat a oni mě zase rychle chytili. Drželi mě chvilku a potom jsem usnula...
"Mami, myslíš že se Anna dneska probudí?"
Řekl provinilý hlas nad mojí hlavou...
"To nevím..."
Slyšela jsem zřetelněji a poznala jsem že to mluví mamka s
Rózou.
"Rózo, doktor říkal, že během dvou dnů by se mohla probudit."
Řekla mamka skleslým hlasem.
Róza ani mamka už nic neříkaly.
Já jsem je slyšela... Ale nemohla jsem se ani pohnout, jak mě všechno bolelo. Ani oči jsem nemohla otevřít... Dokonce ani pusou jsem nemohla pohnout, protože se ta bolest nedala vydržet. Promluvit jsem taky nemohla. Tak jsem se to snažila zaspat. Po chvilce jsem konečně zase usnula. Když jsem se probudila, už to bylo mnohem lepší, takže jsem mohla otevřít a přetočit se na bok kde seděli mamka s Rózou. Obě spaly a já jsem ještě nemohla tak silně mluvit, takže mi to chvilku trvalo než se mi podařilo je vzbudit.
"Mami, Rózo!"
Opakovala jsem to několikrát a konečně se Róza probudila.
"Anno! Ty jsi vzhůru!"
Řekla Róza nadšeně, když viděla že se na ní dívám.
Jak Róza promluvila, probudilo to i mamku, která udiveně, ale nadšeně koukala na můj obličej a řekla.
"Anno! Ty jses probudila!"
Řekla nadšeně a já jsem se usmála.
"Tak jsme se o tebe bály!"
Řekla Róza posmutněle.
Já jsem věděla že se budou ptát na to, co jsem dělala a nebo tak něco, tak jsem se rozhodla, že až se mě na to budou ptát, budu si něco vymýšlet...
"Šla jsem ti uklidit oblečení do skříně, ale když jsem otevřela dveře, viděla jsem jak tam ležíš. Táta už byl v práci. Já jsem se zděsila a zavolala jsem Rózu. Ta přiběhla a lekla se. Poslala jsem ji pro vodu a mezitím jsem se tě snažila probudit. Róza přišla a polili jsme tě. Ale ty si byla jako mrtvá. Tak jsme zavolali záchranku. Ta přijela a odvezla si tě. My jsme za tebou jeli autem. A teď, jsi tady..."
Dovyprávěla mamka. Já jsem nic neříkala.
"Anno, to se ti udělalo špatně?"
Zeptala se Róza.
"No, nějak se mi zamotala hlava a potom už si nic nepamatuju..."
Lhala jsem, protože nechci aby se někdo dozvěděl o tom, co se děje. Myslím že kdybych jim to řekla, tak by mi nevěřili a já bych asi řekla něco co jsem říkat neměla...