Prší [2jae oneshot]

Prší

Pořád prší. Konečně jsme dostali chvíli odpočinku a ono prší. Dobře, uznávám, že asi nebylo nejchytřejší si vzít dovolenou zrovna v období dešťů. Ale nedávno hlásili, že už by zítra mělo přestat. Zavrtěl jsem se na pohovce, aby se mi pohodlněji sedělo, musel jsem pokrčit nohy a opřít se bokem o opěradlo. Objal jsem si kolena a povzdechl si nad tou nádhernou scenérií, která se vám naskytne pouze při dešti, když už se začíná pomalu stmívat. Díval jsem se na jezero, jehož okraje lemovali stromy, jejichž větve se občas dotkli hladiny. Ovšem některé bývají ve vodě ponořené i v bezvětrném počasí.

Vítr sem donášel nářek a skučení těchto nádherných stromů, jak se v silném poryvu prohýbali, nebo spíše ukláněli směrem ke mně. Divil jsem se jak to, že se na korunách stále mohou udržet ty hromady listí, které šuměly třepotáním ve větru a dopadáním velkých kapek. Přímo naproti mně, na opačné straně jezera se do výšky i do šířky tyčil mohutný strom. Jehož větve byly tlustší než já. Konečně jsem se podíval na hladinu, která byla jistě tou nejzajímavější podívanou. Tvořily se na ní velké vlny a menší kulaté vlnky, které tam společně tvořili něco vyjímečného, co nelze popsat.

Napadlo mě si jít udělat něco k jídlu. Ostatní šli někam do kina, tedy, ostatními myslím ty paka, se kterými jsem nucen trávit všechen svůj čas. Ale vůbec mi to nevadí, protože nevím, co bych bez těch pak dělal. Rozhlédl jsem se po pokoji. Výklenek, ve kterém jsem seděl, byl celý prosklený a na stranách byly dvě bílé pohovky s černými polštáři, na té na které jsem seděl, byly trochu zpřeházené. U dvou stěn vedle výklenku byly postaveny dvě malé palmy v bílých květináčích. Další dvě stěny byly pusté, bez obrazů či plakátů, až na dvoje dveře postaveny přesně naproti sobě. Uprostřed pokoje, tedy za pomyslnou čárou mezi dveřmi, byl velký gauč opět bílé barvy s černými nožičkami a černými polštáři. Naproti pohovce, i naproti mně, na bílé skříni, ve které za sklem byly DVDéčka a setobox. Byla velká černá plazmová televize. Celkově to vypadalo velmi luxusně.

Vstal jsem a urovnal zpět rozházené polštáře. Narovnal jsem se a upravil si svůj černý klobouk, který se mi sesunul v předklonu do čela. Šel jsem k pravým dveřím a otevřel je v domnění, že je to kuchyně. Nebyla. Byla to vchodová předsíň, mohutné černě nalakované dveře, černý věšák a černá odkládací skříň na boty, vypadali stejně luxusně jako obývák. Majitel má styl, to se mu musí nechat. Zavřel jsem dveře, přešel místnost a otevřel druhé dveře. Kde už kuchyně byla. Nalevo ode mě byla kuchyňská linka, kde jako první byla myčka, pak dřez, pod kterým byl koš na odpadky. Vedle skříň se všemožným nádobím a na konci sporák s troubou. Nad linkou se táhla řada oken, se skoro stejným výhledem, který byl v obýváku. Protější stěna byla prázdná, až na velký kalendář, zavěšený přesně uprostřed. Veprostřed místnosti byl velký stůl se sedmi židlemi. U levé stěny ve vzdálenějším rohu byla lednice a blíž ke mně byly další dveře, které vedly na chodbu. Celá místnost byla laděná do bílo stříbrné.

Kdybych vyšel na chodbu, našel bych dalších pět dveří, tři z nich vedou do ložnic. Jedna je Bambama, Yugyeoma a Juniora. Druhá Marka a Jacksona, nic bych za to nedal, ale mezi nimi něco je. A v té poslední jsem já a JB. Při pomyšlení jsem se musel pousmát. Je to něco jako spřízněná duše, vždy jsme si rozuměli a utěšovali se, když se nám něco nedařilo. I když to jsem byl většinou já. On je... dokonalý. Jiné slovo pro něj asi neexistuje. Zatřepal jsem hlavou. Dost, tohohle musíš nechat. Vynadal jsem si.

Už jsem začínal špatně vidět, tak jsem rozsvítil a šel do spíže, která byla na konci chodby, vedle koupelny. Ve spíži jsem vzal potřebné suroviny, abych mohl udělat palačinky. Donesl jsem vše do kuchyně a ze skříně vytáhl mísu. Namíchal jsem těsto a zapnul sporák. Vytáhl jsem pánev a nechal jí nahřát. Nalil jsem dostatečně těsta na pánev a chvíli čekal, pak jsem ji obrátil. Zase chvíli čekal a po chvíli byla hotová. Dal jsem ji na talíř a takto se to opakovalo ještě desetkrát. Mísu a pánev jsem umyl ve dřezu a uklidil zpět do skříně. Talíř s palačinkami jsem přenesl na stůl a z lednice vytáhl nutellu se šlehačkou, Ze skříně vzal další talíř a příbor. Konečně jsem si sedl a znovu si vyhrnul rukáv mikiny, který prostě nikdy nezůstane tak jak bych chtěl. Pustil jsem se do jednotlivého mazání pěti palačinek nutellou, které jsem následně sroloval a položil na druhý talíř, kde jsem je ještě zdokonalil šlehačkou. Usmál jsem se nad svým dílem a začal jíst. To se mi opravdu povedlo. Pomyslel jsem si pyšně. A následně vybuchl v záchvat smíchu.