Chvilky sentimentu...

Pokřivenost doby

Už to tak bývá, schválně, kolik z vás už si někdy říkalo, že by se chtěli narodit v jiné době? Že do této doby nepatříte, že době nerozumíte a že vás davy lidí, sedící nad tablety a telefony děsí. Nevíte, jak se mezi nimi pohybovat a už ani nevíte, jak vypadá pravé přátelství, protože komunikace se snížila na minimum, nevíte, co si počít a jste bezradní, protože lidé, které znáte, se pohybují bez problémů a vědí co a jak, navíc jim vyhovuje vše, co se děje. A pak se sami ptáte, kdo je ten divný, co je špatně a jestli jsou špatní lidé, či doba.

Každý člověk je jiný a přesto stejný. Každý člověk se snaží zapadnout a nevyčnívat. V této době je těžké být jiným. Vyžádá si hodně sil vydržet a nejít s davem. Nestát se ovečkou ve stádě Doby, tedy pastýře. Jít svým vlastním směrem a nenechat se strhnout proudem bláznivých, neemotivních lidí. Lidí, kteří se schovávají za sociální sítě a za emotikony, lidí, kteří v době velkých změn zmizí a nenechají vyznít svůj hlas. Lidí, kteří mají plná ústa prázdných slov, lidí, pro něž jsou ostatní pouze figurkami v jejich hře. Lidí, jejichž vzhled vzkvétá a nitro hnije.

Ale nelze vinit dobu, protože jsme si sami, jako lidstvo, způsobili právě a přesně to, v čem žijeme. Svým vyčerpávajícím honem za tím, čemu se říká „svoboda". Ale popravdě, svoboda? Svoboda toho, že si můžeme vše dělat, jak uznáme za vhodné a máme svobodu slova. Aha.

Každý den se potýkám s tím, že jsou má slova obrácená jak ledový vítr proti mně. Že většina toho, co řeknu, se stává terčem posměchu a narážek. Tohle já, tohle ty, tohle oni... A popravdě, z této svobody jsem už unavená. Nebaví mě. Kde je to krásně dané – „Má svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhých.".

Slova bolí víc než činy a přesto jeden malý čin řekne mnohem více, než tucet slov. S každým krokem jsme čím dál blíže ke zkáze, nemyslím lidstva ale lidství. Lidé se odnaučili děkovat a zdravit, lidé přestali navazovat oční kontakt, čímž se ztrácí důvěra. Z lidí vymizelo štěstí, štěstí z toho, že jsou zdraví, štěstí z maličkostí. Lidé jsou méně galantní a velkorysí, lidé postrádají šarm a osobnostní kouzlo. Z lidí se stávají bezcitní sobci, kteří zabouchnou dveře člověku před nosem, člověku v nouzi. A všechno je to ze strachu. Stáváme se myšmi, jež zalézají do černých, tmavých koutů, kterým říkáme domovy. Když někdo přijde prosit o pomoc, odmítáme, nepomůžeme. Ztrácíme se sami sobě. Kolikrát, když se podíváme do zrcadla, nepoznáváme obličej, protože je to jenom maska. Maska nasazená na torzu tak obrněném, aby přežilo, aby sloužilo.

Pýcha v dnešním světě se už nepotkává s pádem, natož aby ho předcházela. Stále více slýcháme o takzvaných ctnostech, co si lidstvo vymyslelo, o normách, jež jsou vzorem. Ale proč nikdo nepochopí, že nemůžeme být znormováni? Že tomu jde to a tomu zase tohle? Unavuje mě jenom pomyslet na omezenost některých jedinců. Tenhle je takový a tento makový – zvykejte si. Než tomu ale tak bude, bude téct voda do kopce, auta lítat a krávy budou fialové. Bude to však to, co spasí dobu – přijetí. Přijetí toho, jací jste vy, jaká jsem já. Porozumění toho, čemuž se říká odlišnost.

Až svět zjistí, že není důležitá rychlost, ale kvalita a až bude každý z vás mít rád sám sebe, chápat ostatní, mít snahu o porozumění a přijetí, potom vás teprve nazvu pravým Charakterem. A potom se teprve budu hrdě hlásit k době, ve které žiji, k době 21. století.