Skrze dveře

Kapitola první - foribus

Za okýnkem taxíku, kterým jsme právě jeli, se míhaly domy, jak jsme projížděli Londýnem. Mandy, moje mladší sestra, měla nos přilepený na skle a pokoušela se zjistit, ve kterým z těch červených cihlových domů budeme bydlet. Máma se ji pokoušela uklidnit už skoro hodinu, ale Mandy má na pětileté dítě neskutečnou výdrž.  Podívala jsem se na tátu, který psal na notebooku e-mail do práce, nevím proč, ale i když si vzal dovolenou tak měl to nutkání kontrolovat věci do práce. Nasadila jsem si sluchátka pustila si do uší Adele. Celkově se snažím uklidnit, protože to stěhování je už i tak namáhavé a Mandy tomu svými nadšenými výkřiky typu ,, Jé a tam budeme bydlet? Nebo budeme bylet tady?"moc nepomáhá. Londýn zase taková změna oproti New Yorku není, přestože tady je všechno úplně jiné, než to, co jsem doposud znala. Najednou taxík prudce zabrzdil a mně vypadl mobil z rukou. Než jsem ho stihla sebrat ze země a dát sii ho do kapsy byl zbytek rodiny už venku a máma platila taxikáři za jízdu a táta vykládal naši gigantickou spoustu kufrů z taxíku a pes pobíhal kolem a očuchával nové prostředí. Nejspíše se mu moc nelíbilo, protože začal okusovat kytku na kraji cestičky a pak se s kňučením stáhl ke mně. Pohlédla jsem před sebe a zjistila jsem, že stojím před domem, který bych už asi měla začít brzy nazývat svým domovem. Dům měl tři patra a byl úzký, z červených cihel. Na můj vkus byl až moc obyčejný, ale vzhledem k tomu, že tady už dva roky nikdo nebydlel, tak se o něj nikdo nemohl nijak zvlášť starat. Máma ten dům podědila po svém otci, mém dědovi, který nedávno umřel. Podle tety, máminy sestry, to nebyl zrovna nejmilejší člověk na světě, často se vracel domů pozdě, obvykle i s pár modřinami, byl i hodně často pořezaný a pak zmizel na dvě až tři hodiny na půdu. Babička to dávala za vinu pití, ale pravda je taková, že ho ani jednou neviděla se napít alkoholu doma , či někde jinde a nikdy neměl ráno kocovinu. Máma mu už odpustila vše, co jim kdysi udělal, ale pořád měla ve tváři zvláštní výraz viny a vzteku, kdykoli se jí na něj zeptám.Nevím přesně proč, ale je to podle ní skvělá příležitost poznat jiné město než New York, a tak jsme se museli stěhovat. Táta proti tomu jako obvykle nic nenamítal a začal ji v tom co nejvíce podporovat. Mandy to bylo tak nějak jedno, a proto jsem byla já spolu s naším psem jediný člen rodiny, který měl něco proti. Najednou se mnou Mandy začala cloumat ,,Dělej, Máma už je u dveří, čeká se jenom na tebe!" a vesele odskákala po jedné noze ke dveřím se svým malým batůžkem na kterém byla Barbie veterinářka. Dveře odpovídaly vzhledem ke zbytku domu, byly bílé a barva se z nich už odlupovala a když tam máma vložila klíč, tak odpadl veliký kus barvy. ,,Uff, asi to tak vypadá, že tady budeme mít spousty práce, že?" řekla máma a usmála se na nás na všechny. Jediný táta jí ustaraný úsměv opětoval, ale spíš to vypadalo, že přemýšlí o tom, kolik víkendů tomu bude muset obětovat a kolik hodin(dní) mu bude trvat to dát s mámou do pořádku, tedy spíše alespoň část domu. Elvis, náš pes, začal nervozně škrábat dveře, zatímco se máma nadechla, zatajila dech a strčila do dveří. Dveře se se skřípáním otevřely. Za nimi byla chodba, na zemi ležel položený koberec a na konci chodby bylo schodiště. Na levé straně chodby byly dvoje dveře, které vedli do kuchyně a do jídelny, ve které byl dlouhý stůl z masivního dřeva. Prošla jsem druhými dveřmi do kuchyně. Byla tam dlouhá kuchynská linka a jedno špinavé okno, které vedlo na ulici. Na všem seděla opravdu tlustá vrstva prachu. Otočila jsem se a vyšla dveřmi zase z kuchyně ven. Přímo přede mnou byly veliké dvoukřídlé dveře, které vedly do obýváku. Byla v něm pořád ještě veliká pohovka, která samozřejmě ož potřebovala vyčistit a dřevěná podlaha pode mnou vrzala, když jsem udělala pár kroků ke krbu. Nad ním visel veliký obraz, zátiší, na kterém byla mísa s ovocem a přezdobená váza s květinami. ,,Na můj vkus až moc kýčovité" pomyslela jsem si. Za mnou se ozvalo jemné zakašlání. Málem jsem vyletěla až ke stropu, ale byl to jenom táta. ,,Panebože, co tě napadlo mě takhle lekat?" ,, Můžeš si jít vybrat pokoj jestli chceš. Máma s Mandy jsou ještě v kuchyni a já jsem se s mámou dohodl, že si můžeš jít vybrat svůj pokoj ať tam máš dostatek místa" dořekl a podíval se na mě a očekával odpověď. ,,Ehm, děkuju, to je skvělé aspoň mám šanci si prohlédnout zbytek domu" odpověděla jsem a věnovala jsem mu chabý úsměv. Ale jemu to nejspíše stačilo, protože se otočil a odešel za zbytkem rodiny. 
Rychle jsem vyběhla po schodech nahoru. Schody byly tak poseté prachem, že všude po mně zůstávaly otisky bot. Když jsem dosáhla třetího patra, byla jsem tak zadýchyná, že jsem se musela na chvíli zastavit a vydechnout. Zaklonila jsem hlavu a vdechla jsem trochu vzduchu. Otočila jsem se a otevřela jsem dveře. Za nimi se skrýval útulný podkrovní pokojík. Hned jsem věděla, že je to ten, který si chci vybrat. Měl kulaté okýnko a u něj malé místo na sezení. Na druhé straně pokoje byl nádherný pracovní  stůl a židle, která k němu patří. Udělala jsem tedy pár kroků a posadila se na ni. Únavou se mi začaly klížit oči  a během chvilky jsem usnula.