Otevřel jsem víčka, zalepená slzami. Musel jsem ze spánku brečet. První, co jsem ucítil, byla nesnesitelná bolest břicha.
Zvedl jsem se a stěží se převrátil na posteli. Sklonil jsem se k zemi, na které ležel mobil, zapojený do nabíječky a odemkl obrazovku displeje. 4:05. Přesně. Ó, bože!
Upustil jsem telefon zpět na zem a schoulil se do klubíčka. Rychle a nahlas jsem vydechoval a chvílemi zadržoval dech, abych bolest vydržel. Tohle nepatřilo mně. Tohle jsem nemohl být já. Pane bože, pane bože, opakoval jsem si dokola.
Když bolest na malou chvíli opět utichla, vstal jsem z postele. V rychlosti jsem zamířil na toaletu.
Když jsem neuvěřitelně zeslaben vyšel ven, zatočila se mi hlava. Cítil jsem, že omdlévám. Jako v deliriu jsem prošel těžkými kroky bytem a zamířil ke skříni s lékárničkou. Vysypal jsem do své roztřesené dlaně dvě růžové tobolky a rychle je polkl. Pak jsem došel šouravými kroky do pokoje k posteli a v ní se ještě několik minut svíjel v křečích. Tohle se nemělo dít. Nic z toho se nemohlo dít.
Usnul jsem.
Podíval jsem se ve snu na hodiny. 10:30. Koukl jsem se na sebe do zrcadla. Měl jsem zvláštní obličej, ale líbil se mi. Větší nos, užší rty, menší oči, kratší řasy. Hustší obočí a na krku jakýsi hrbolek. Měl jsem krátké vlasy! Trčely mi do všech stran! Bylo to úžasné. A pak zablikalo světlo. Podíval jsem se na lustr nade mnou a pak znovu koukl do zrcadla. Byl jsem to zase já. Dlouhé kudrnaté tmavé vlasy, tenoučké obočí, tenký krk a útlý pas. Otočil jsem se na hodiny. 16:00. Sen. A pak se vrátila bolest. Vykřikl jsem. Můj hlas byl tak jemný. Vysoký. Hladký.
S trhnutím jsem se posadil na posteli.
"Káťo! Káťo! Co se děje?"
Matka klečela u mě a vyděšeně na mě civěla. Prudce jsem vydechl.
"Nic."
"Zlý sen?"
"Ano."
"Co se ti zdálo?"
"Nepamatuji se."
Na hodinách bylo 9:57. Skoro deset dopoledne. Venku bylo světlo.
"To bude v pořádku…" pohladila mě po dlouhých vlasech. Pak vstala a vydala se do kuchyně.
"Snídani máš na stole!"
