Humanoidi

Seděl jsem na náměstí na lavičce. Po ránu tudy procházela spousta lidí. Mezi nimi spěchal muž ve středních letech s lehkým náznakem strniště. Zvedl jsem se, dohnal ho a šel vedle něho tempem, které nastavil.
"Dobrý den," řekl jsem mu, zatímco jsme oba chvátali.
"Dobrý den," odpověděl mi stejně.
"Kam tak spěcháte?"
"Kam tak spěchám? Kam asi tak spěchám, do práce na další dvanáctihodinovou směnu!" odpověděl nerudně.
"Proč spěcháte zrovna tam?"
"Cože?"
"Proč tolik spěcháte do práce?"
"Abych nepřišel pozdě! Co je tohle za otázky..." rozčiloval se. Oba jsme stále chvátali.
"A to by bylo špatně, kdybyste přišel pozdě?"
"No jistě! Nejspíš by mě zapsali. Podruhé bych dostal vytýkací dopis. A stát se to potřetí, tak mám po místě," vysvětloval a zalapal po dechu. "Víte, jak dlouho jsem na tu pozici makal? A jak bych pak živil svou rodinu? Asi?"
"Jste ženatý?"
"Samozřejmě, nevidíte ten drahý prsten? Tři platy za prsteny! Jak jsem se na ně nadřel. Mám hezkou ženu a dvě děti. Žena má už rok milence a děti mě nenávidí."
"A kvůli nim takhle spěcháte?"
"Splácím hypotéku, aby jí ten dům jednou patřil a mohla si tam nastěhovat současného nebo budoucího milence."
"A co děti?"
"S těmi nakonec ztratím úplně kontakt, protože mě budou do smrti nenávidět za to, že jsem se jim kvůli práci dost nevěnoval."
"Proč toho tedy nenecháte?"
"Co je to za řeči, já je mám rád."
"Tak dobře, na shledanou," řekl jsem a opustil jsem jeho zběsilé tempo, které jsem ještě chvíli rozdýchával. Na druhé straně silnice seděla na zastávce stařenka. Přeběhl jsem.
"Máte tu volno?" zeptal jsem se. Stařenka vzhlédla a přikývla. Usadil jsem se a nabíral síly. Mlčela, jako by znala věci, která má mladá mysl ještě nemůže pochopit.
"Čekáte na autobus?" probořil jsem bariéru ticha.
"Ano."
"Jedete domů?"
"Jak se to vezme. Spíš ne."
"Jak to myslíte?"
"Bydlím v domově důchodců."
"Nemáte žádné příbuzné?"
"Mám tři děti, osm vnoučat a jedno pravnouče."
"A proč bydlíte v domově důchodců?"
Mlčela.
"Jezdí za vámi na návštěvy?"
Mlčela a oči jí vlhly. Přijel narvaný autobus a rozrazily se dveře. Pustil jsem paní před sebe.
"Dobrý den," pozdravil jsem a řidič se na mě ani nepodíval. Řekl jsem mu cílovou stanici a rozhlédl se. Byl pátek ráno, bylo opravdu plno. Prodírat se nemělo cenu, jelikož už řidič šlapal na pedál a tak jsem se urychleně posadil na sedačku vpředu označenou cedulkou "neobsazovat."
"Tam nemůžete sedět," promluvil na mě najednou řidič.
"Proč?"
"Nemůžete. Přesedněte si."
Rozhodl jsem se stát v uličce poblíž řidiče. Uběhlo pár desítek minut a najednou jsem si všiml, že řidič telefonuje, jednu ruku na volantu.
"To nemůžete," řekl jsem mu.
"Cože?!" ohradil se.
"Telefonovat za jízdy," vysvětlil jsem mu.
"Co ti je do toho?"
"Je mi do toho to, že to nemůžete," řekl jsem důrazněji. Podíval se na mě a telefon položil.
"Víte, co je mi do toho?" pokračoval jsem. "Právě jsem vám za svých 25 korun svěřil svůj život."
"Nepřeháněj," odfrkl.
"Jak můžu vědět, že se nic nestane?"
"Já už jezdim leta, mám praxi" snažil se mě odbýt.
"Nepozornost jiného řidiče, defekt, infarkt, mrtvice, mozková příhoda, náhlá křeč..."
Mlčel, ale všiml jsem si, že začal svírat volant.
"Ono by stačilo jen to, že byste si silně kýchnul."
"Už si skončil?"
"Může být."
Až teď jsem si nad sebou všiml cedulky: "Nemluvte za jízdy s řidičem." Otočil jsem se a hledal volné místo. Evidentně jsem jedno přehlédl. Přistoupil jsem k mladé slečně, seděla u okénka a vedle ní seděla taška.
"Můžu?"
Koukla se na mě, namáčkla se blíž k okénku a pevně sevřela tašku. To zřejmě znamenalo ano. Sedl jsem si. Hnusil jsem se jí. Bylo to vidět z jejího (ne)pohledu. Nebyl jsem vyrýsovaný atlet, co by měl od rodičů placenou školu, bydlení a ostatní výdaje. U zadních dveří autobusu stál postarší pár, pár ze starých časů, pán svou drahou polovičku podbíral, ona se snažila pevně držet, ale každý výmol na silnici s ní mával, jako mává vichr s urostlými stromy. Nedalo se na to dívat. Všichni cestující se dívali jinam. Někdo z okna, někdo do knížky a jiný zase do obrazovky přenosného přístroje. Následovala zastávka, vstal jsem a pobídl je, aby si šli sednout na mé místo, a současně jsem naznačil slečně vedle mě, ať také vstane. Protočila oči, vztekle popadla batoh a chytla se přídržné tyče. Držela se pouze jednou rukou, v druhé svírala mobil a palcem přejížděla vztekle po displeji. Facebook nebo Instagram? Na obrazovku jsem nedohlédl, ale za to jsem zachytil úsměv staré ženy, která už seděla po boku svého muže. To nebyl jediný úsměv, který se objevil. Po mé pravici seděla slečna a naše pohledy se střetly. Zarazil jsem pohled do země a nedokázal z tváře setřít úsměv, který mi vyvstal ve tváři. Navíc jsem věděl, že se na mě stále dívá, ale oplatil jsem jí to krátce. Nesmělost. Kruci. Autobus se zastavil, ona se zvedla, ale před odchodem mi věnovala zmatený pohled.
„Běžte za ní," ozvala se stařenka, která celou mou situaci nejspíš pozorovala, aniž bych si toho všiml. Chvíli jsem zíral, ale pak jsem vyběhl. Nebyla tam. Rozhlížel se, kam se vytratila, ale svoji chvíli jsem zmeškal. Byl jsem na neznámém autobusovém nádraží. Hledal jsem si na mobilu spoje, abych se odtud nějak dostal. Nikam jsem nespěchal, neměl jsem žádný cíl, ale tady se mi nelíbilo, ve vzduchu čnělo cosi zkaženého a nepřátelského. Mám to. Za hodinu jede rychlík. Někam. Někam jinam. Jak jsem zjistil, vlakové nádraží bylo nedaleko. Pomalou chůzí jsem se tam přemístil, přečkal pár nudných chvil a pak se nasoukal s ostatními dovnitř. Hledal jsem volné místo. Hned u dveří byla dvě, zbylá obsazovala paní a její taška. Zeptal jsem se, zda má volno. Zamručela a já si to opět vykládal jako ano. Po chvíli vešla mladá slečna, rozhlížela se po volném místě a rozhodla se, že si také sedne u dveří. Vlak se rozjížděl, chytila se sedadla, aby nespadla.
„Můžu si sednout, prosím?" zeptala se mé spolucestující.
„Ne," odvětila až znechuceně.
„Víte, ale já jsem těhotná," řekla tišeji.
"To by mohl říct každý."
Přistoupil jsem k paní, popadl batoh ze sedačky a vyhodil ho z otevřeného okna ven. Vyskočila.
"Vy jste se asi úplně zbláznil, to byl můj batoh!"
"Ale to by mohl říct každý."
"Díky za snahu, ale já tu mám těhotenský průkaz..." informovala mě slečna. Co se dá dělat. Zřejmě se něco dělat dalo, protože paní zatáhla za záchrannou brzdu a po zastavení celé soupravy vyběhla ven za batohem. V tu dobu už ji nejspíš začal hledat i personál vozu. Já si nechal ujít podívanou a vystoupil jsem. Stáli jsme na okraji města, začínal tu les a já se do něho vydal a našel vyhřáté místo v mechu u osamělé břízy. Chvíli jsem poslouchal zvuky přírody, nechával dopadat paprsky světla na mou tvář a chtělo se mi usnout a splynout s onou klidnou přírodou, doslova se transformovat do půdy lesa. Sedl jsem si, vytáhl jsem telefon a začal psát tuhle povídku i přes vědomí, že většinu lidí nebude zajímat. V myšlenkách se mi stále dokola proháněla jediná věta: „Pokud rádi zvracíte, může vám moderní svět připadat fajn."